Vášáryová: Proč už nehraju? Děsila jsem se, že dokážu lidi manipulovat. V tom je herectví nebezpečné

Dnes (ve čtvrtek) tady v divadle promítají kdysi zakázaný film Juraje Jakubiska Vtáčkovia, siroty a blázni. Juraj Jakubisko na scénáři tenkrát spolupracoval s Karolem Sidonem. Vy jste si ten film vybrala...

Já jsem si ho vybrala proto, že mnoho lidí o něm neví. Já se nedivím, protože skončil na 20 let v trezoru. Každého 6. nebo 8. ledna se ÚV KSČ sešel na Pražském hradě a znovu si potvrzovali na základě tohoto filmu, že už nikdy v životě se nic takového tady nesmí natočit.

Kromě toho je tam busta Štefánika. O Štefánikovi se vůbec nesmělo mluvit.

Čtěte také

Chica Checa je film o každodennosti. Jinakost není nutně queer, říká režisér Šimon Holý

Je tam scéna nad Brezovou, kde je Štefánik ještě s dvěma italskými letci pochovaný, a tam se nesmělo chodit, bylo to zakázané. Tak jen kameraman, zvukař, osvětlovač, my tři a Juraj Jakubisko – protože to bylo hlídané policisty – jsme rychle natočili scénu, kde říkáme: „My jsme siroty světa. Moji rodiče zabili tvé, tvoji zabili jeho rodiče a všichni zabili mé rodiče, protože byli Židé.“

Je to velmi silná myšlenka těch sirot světa, kde se ti rodiče navzájem vybíjeli. Myslím si, že je to drastický film. Jakubisko byl génius, můžu to říct jako člověk, který s ním pracoval. Já jsem teda po tom filmu řekla, že už s ním nikdy nebudu pracovat, protože to byl velký manipulátor a já jsem to nesnášela...

Ale například já tam umírám jako těhotná, že mi rozpárají břicho, a půl roku nato takto zemřela Sharon Tate, žena Romana Polanského. Když se tento film promítal v Cannes, všichni si mysleli, že jsme si to z toho vzali, ale my jsme to natočili půl roku předtím.

Je tam hodně takových věcí, protože génius cítí tu dobu. Chtěla jsem, aby při vší veselosti, krásném počasí a tak lidé viděli tuto apokalypsu.

O paralympionicích a Varech

Jste na 60. ročníku karlovarského filmového festivalu a ono se ne úplně se ví, že se dožil 60. ročníku i díky vám.

Trošku ano. (usmívá se)

Když si Jiří Bartoška vzal úkol obnovit a udržet při životě karlovarský festival, tak sháněl sponzory. A vy už jste to tenkrát nějak uměla, ne?

Začalo se to o mně říkat, protože jsem vytáhla české paralympioniky. Je to můj nejúspěšnější projekt. Když jsem začala pracovat pro české paralympioniky, tak asi 4,5 procenta lidí v Čechách vědělo, kdo to jsou vůbec paralympionici. Jistý nejmenovaný vysoký český funkcionář, dodnes, mi řekl: „Vy pracujete pro ty kriply?“ Nikdy mu to nezapomenu...

Čtěte také

V hlavní roli Vary. Příběh festivalu, který překračoval hranice filmu i politiky

Já jsem pro ně 11 let pracovala a vytáhla jsem to tak, že 98 procent lidí v Čechách vědělo na konci toho projektu, kdo jsou to paralympionici.

Takže jsem pracovala s těmito velkými českými firmami, takže jsem je... no... zmanipulovala. Říkala jsem: „Já budu tohle pro vás dělat a vy potom budete financovat karlovarský festival.“ (směje se)

Ale to nebyla ta Jakubiskova manipulace, to byla vaše vlastní manipulace...

Jak se mě mnoho lidí ptá, proč už nehraju... Já jsem se trochu zděsila toho, že dokážu lidi zmanipulovat. Není těžké lidi rozplakat, a když ukážete holý zadek, tak se lidi budou smát. Ale inteligentně je rozesmát...

Když hrajete v divadle, tam lidé sedí ve tmě vedle sebe, emoce se propojují. A já jsem si ke konci vždycky říkala: Magdo, proboha, ty to tak ovládáš, kdybys tady zakřičela, že tohoto je třeba zlynčovat, tak se do toho někteří lidé dají.

Herectví je v tomto smyslu velmi nebezpečné povolání. I pro vaši vlastní psychiku je to nebezpečné povolání.

Nejlépe informovaní lidé? Diplomaté

Kdo vás učil diplomacii?

Měla jsem výhodu, jsem vlastně první žena, kterou do Evropy poslal Václav Havel. Znal mě a věděl, že jsem germanistka. Vybrali pro mě jeden z nejtěžších postů, to byla Vídeň, plná agentů. Bylo to velmi těžké. Jedna z nejtěžších věcí, které jsem kdy dělala. Byly to tři roky. Teď jsem napsala knihu, možná vyjde do konce roku.

Jaké dědictví si neseme z rozpadu Rakouska-Uherska?

Zapomínáme, že naši předci neměli nikdy pocit, že jsou malí, že jsou součástí něčeho malého. Habsburská říše byla obrovská, trvala 400 let, Uherské království 880 nebo 900 let. Najednou se to rozpadlo. My jsme si nevzali od Palackého v polovině 19. století, jak nás varoval: Můžeme to zrušit, ale podívejte se na západ a podívejte se na východ. A tohle jsme si ve 20. století užili.

Čtěte také

Zuzana Čaputová: Demokracie je proces. I když jsme ji v roce 1989 získali, neznamená to, že nám zůstane navždy

Když si spočítáte, kdy jsme byli skutečně svobodní, je to pár desítek let. A je to těch 36 let od roku 1989.

Václav Havel vymyslel tu bratislavskou iniciativu, tedy to, co je dnes Visegradská čtyřka. Já jsem se toho účastnila, protože to se mnou konzultoval. Měl dva cíle, které se týkají těch čtyř národů. Říkal: Nikdy jsme neměli možnost ve svobodné atmosféře, suverénní – „odpovídáme sami za sebe“ – že bychom spolu mluvili a naučili se spolupracovat, abychom všechny ty mýty, které máme mezi sebou, a předsudky vyřešili a aby se přes těchto 60 milionů lidí stalo další motorem evropské integrace a spolupráce.

A když umíral, říkala jsem: „Tak tohle se nám nepovedlo, Vašku.“ A on říkal: „Tohle se nám nepovedlo. Nejsme schopni spolupracovat.“

Za těch 36 let jsme se nedohodli, že budeme v obraně spolupracovat. V energetice. Nejsme schopni. A jak jsem napsala ve své poslední knížce, tedy v rozhovoru s panem Šabatou, vy Češi jste si řekli, že každý pátek odjedete z měst, budete mít svoje políčka s mrkví, pak si uděláte ohýnek a předstíráte, že jste v Texasu. Ne, tomuhle my nerozumíme.

Knížka má zneklidňující název: Než zmizím. To byl jeho nápad, nebo váš?

Můj, ale Šabata se zděsil. Vždyť já jsem stará paní. Dnes jsem tady, zítra tady nebudu, takže než zmizím, chtěla jsem říct, co si myslím o střední Evropě, o Polácích, Slovácích, Maďarech, Čechách, Rakousku...

Čtěte také

Magda Vášáryová: Je mi líto, že Češi nemají víc ambicí. Nejdůležitější je pro vás pivečko a mrkev v zahrádce

Diplomaté bývají nejlépe informovaní lidé vůbec. Ne politici, ti mají spousty jiných věcí, o které se musí starat. Diplomaté jsou nejlépe informovaní. Chtěla jsem říct, co si o tom myslím. I o Češích a Moravácích.

Vy jste nejvzdělanější a nejbohatší národ ve střední Evropě. Vždycky jste byli výspou všech inovací v monarchii. A nejsem ráda, že se tak izolujete a říkáte si: Budeme si tady žít hezky, nás nezajímají ani Rakušané, ani Slováci a už vůbec ne Poláci, ať si všichni dělají pro sebe.

To mě mrzí. Neuvědomujeme si, že střední Evropa je velmi nebezpečná část Evropy. My jsme nebezpeční lidé. Máme pocit, že jsme vždycky byli jen obětí. Jak napsal můj muž Milan Lasica: „Nie sme biele holúbky, spočítajte si tie kotrby, ktore sme rozbili.“

Jak moc rozhodovaly o osudu Magdy Vášáryové její vlasy? Proč se nedívá na své filmy? A byla raději političkou nebo diplomatkou? Poslechněte si celý rozhovor.