Vaření je řemeslo jako každé jiné, tvrdí foodblogerka Chili Ta. Jak ji formovala vietnamská výchova?

Před chvílí jsme se bavily o tom, že někdy člověk musí dozrát do té životní fáze a říct si, co umí, co neumí. Jak jste to pojmenovala vy? Kdo je dnes Chili Ta?

Mluvím o sobě jako o kreativním desetibojaři. To znamená, že dělám spoustu věcí, ale nic úplně pořádně, nic úplně do hloubky.

Chcete tedy přejít na pětiboj?

Možná. (směje se) Vlastně ano, snažím se minimalizovat věci, na kterých lpím. Protože mám v sobě tendenci mít věci pod kontrolou a hodně mě to omezuje. Na čím více věcech člověk lpí, tím menší je jeho svoboda. Takže na tom pracuji. 

Vietnamská výchova byla velmi přísná, konzervativní, ale zároveň mi dala krásné základy do života.

Když se podíváte zpátky do svého života od dětství, co vás nejvíc formovalo a formuje teď?

Čtěte také

„Gastronomie u nás hosty strhne, chci, aby si to užívali!“ říká šéfkuchař Jan Knedla. Co naučil kuchaře v Hiltonu?

To je krásná a těžká otázka. Myslím, že mě určitě hodně formovala vietnamská výchova našich rodičů, která byla velmi přísná, konzervativní, ale zároveň mi dala krásné základy do života. Myslím, že jsem díky tomu hodně odolná, pracovitá.

Koneckonců Vietnamci jsou známí pro svoji pracovitost, takže za to jsem hrozně vděčná. Samozřejmě to taky mělo svoje mouchy, hodně jsem bojovala s našima, ale myslím si, že náš vztah se krásně přetransformoval za ta léta. O tom píšu i ve své nové knize Z čeho kvete lotos…

Teď je to pár dní. 

Ano, je to pár dní, asi tak týden, co je venku. A tam mluvím o našem vztahu a jsou tam rozhovory s nimi. Takže to mě hodně formovalo. Jsem hrozně pyšná na svoje vietnamské kořeny a zároveň si myslím, že je krásné, že jsem vyrůstala tady, kde mě zase ovlivňovala česká kultura, český humor. Miluji českou literaturu, takový ten opravdu suchý český humor.

A co to je konzervativní vietnamská výchova?

Čtěte také

Souhra přirozenosti a chutnosti. Divák musí dostat na jídlo chuť, popisuje food fotografka Bartošová

Konzervativní znamená, že jsou děti vychovávané k tomu, aby byly absolutně poslušné. A nepřemýšlíte jenom za sebe, ale jakékoliv rozhodnutí, které uděláte, tak tím reprezentujete celou rodinu, celé příbuzenstvo. Je normální, že konzultujete svoje velká rozhodnutí s rodiči, s babičkou, s dědečkem, vlastně s celým příbuzenstvem.

Vietnamci jsou hodně komunitní, takže se tam hodně dbá na rodinu, na hodnoty, aby člověk přemýšlel i za ostatní, aby byl ohleduplný. Zároveň jsem neměla takovou svobodu, co měli třeba čeští spolužáci. Nemohla jsem úplně chodit na party, nemohla jsem jít večer ven a zároveň tam bylo hodně lpění na prospěchu. Známky byly nejdůležitější. 

Rituál sdílení 

Když je ta neděle, co se hodí vyzkoušet v neděli v kuchyni? 

Myslím, že neděle je úplně ideální na experimentování, na trošku složitější jídla, protože člověk by si měl dopřát. A většinou v neděli vaříte pro rodinu, pro kamarády… Miluji takový typ domácího brunche, kdy je to kombinace jak slaných, tak sladkých jídel.

Vietnamská hostina vypadá tak, že tam jsou třeba čtyři hlavní chody, každý má malou mističku, lžíci a k tomu má fermentovanou zeleninu, omáčky, polévku. A je to takový rituál sdílení, to mám strašně ráda. Když si zvu k sobě kamarády nebo rodiče, tak dělám tu hostinu úplně stejně.

Takže bych právě doporučila udělat takový brunch. Baví mě hodně si hrát se zeleninou, nepoužívám vlastně žádné úplně exotické suroviny a moje jídla jsou většinou taková kombinace.

Jakou zeleninu jste si zamilovala?

Čtěte také

Národy si recepty vykrádají, kdo má lepší jídlo, má větší moc, přibližuje antropoložka jídla

V poslední době miluji sezónní věci. To znamená, že podle toho, jaká je sezona, se stravuji. Miluji hlavně českou zeleninu, co se pěstuje tady. A i proto jsou moje jídla fúzí Asie a Čech.

Miluji samozřejmě autentickou vietnamskou, ale myslím si, že to má smysl, když jste ve Vietnamu, máte to s tím kontextem, s tím tropickým počasím. Ale tady se mi právě líbí, když se používají třeba asijská ochucovadla, ale vlastně září na talíři. Prostě to, co roste a zraje tady. Z českých hrozně miluji takové ty zapomenuté, co člověk už pomalu ani nenajde.

Řemeslo jako každé jiné

A k té kuchyni – po jak dlouhé době máte pocit, že se k ní člověk musí buď provařit, nebo projíst?

Myslím, že k některým nezvyklým kombinacím se člověk musí projíst, aby si dokázal užívat i něco, co třeba nezná z dětství, protože spoustu věcí, které nám chutnají, jsou dané tím, na co jsme zvyklí nebo čím nás krmili rodiče. A člověk má někdy odmítavý přístup k novým věcem, protože na to prostě není zvyklý. Takže k tomu se musí projíst.

Ale jinak musí jíst každý a chtěla bych odstranit takové stigma okolo vaření, že to je něco, na co člověk musí mít buňky, talent, protože na konci dne je to řemeslo každé jiné, kde je potřeba se naučit nějaké základní principy. Učit se manipulovat s teplotou, to je naprostý základ, nějaké základy krájení…

Dobré jídlo podléhá úplně stejným principům. Kombinují se různé palety, textury.

Dobré jídlo – bez ohledu na to, jestli se bavíme o italské, české, vietnamské kuchyni – podléhá úplně stejným principům. Kombinují se různé palety, textury. Člověk tam chce trošku sladkosti, slanosti, kyselosti…

Pět základních.

Ano, přesně tak. Nebo kombinace umami. Takže je vlastně pak jedno, jestli vaříte českou, nebo vietnamskou. Když pochopíte tyto principy, tak si to doma složíte jakkoliv.

Jak si Chili Ta připravuje salátovou řepu? Co by z vietnamské výchovy ráda předala vlastním dětem? Jak podle ní může kultivace fyzického těla přispět k psychické pohodě? A dokázala by si představit život bez sociálních sítí? Poslechněte si celý rozhovor!