Vánoce bývaly hezčí, vzpomíná Vladimír Berky Paláč
Čas vánoční je obdobím radosti a nostalgie. Podobně to mají i v rodině Vladimíra Berkyho Paláče z Rochotě. Podle tradice dostává v rodině jako první slovo hlava rodiny:
„Zhruba v 70. až 90. letech bývaly Vánoce daleko hezčí, i lidé se k sobě chovali lépe. Bylo více lásky, porozumění. Dnes si to sice přejeme, ale jestli to tak opravdu je? Moc se mi nezdá. Kupují se drahé dárky, které jsou víc neosobní. Podat si ruce, obejmout se, sednout k jednomu stolu, zavzpomínat – to je nad všechny dárky. Rozdíl je citelný.“
„V naší rodině bývalo dárkem to, co bylo na stole. Pod stromeček jsme dostávali polibek a požehnání od rodičů. Zapálila se svíčka, dávalo se o jeden talíř navíc pro ty, co už nejsou mezi námi či pro nečekané hosty.“
Dříve Romové přispívali ke sváteční náladě vánočního večera:
„Cigánky chodívaly na Štědrý den zpívat po domech. Melodie a texty si přizpůsobovaly. Například: Na Vašem stole červená růže, Vaší panence hodného muže. Nejen hodného, ale i pobožného, to Vám přejeme ze srdce milého.“
Na přípravě štědrovečerní večeře se podíleli všichni členové rodiny. Výjimku představoval smažený kapr, kterého si Paláčovi neoblíbili. Vzpomínají Ivana Berkyová, matka, syn Michal Berky Paláč a otec Vladimír Berky Paláč:
„Kapr má tolik kostí, že jsme se ho až báli jíst. Ryby zůstávala na stole.“
„Raději pstruha. Mě osobně kapr ani nechutná. Den předem jsme ho dávali do mléka, ale spíš jsme mívali pstruha nebo řízky či rybí filé.“
„Já osobně vařím den předem kapustnici. To proto, aby se v ní všechny chutě spojily. Když ji podáváte čerstvou, není to ještě ono. Když ji uděláte den předem a pak ji ohřejete, je chutnější.“
Tradiční romská jídla
Paláčovi vzpomínají na doby, kdy na vánočním stole mívali charakteristická romská jídla:
„Nejvíce jsme se těšili na opekánce s brynzou a se škvarkama. To vařívala babička. Bylo to první večerní jídlo. No a potom následovala kapustnice, řízek, mezitím koláčky.“
„Pamatuji si lokše (romsky bokela), což je jednoduché jídlo. Jen polohrubá mouka, voda, špetka soli …peklo se to na plotýnce od sporáku a bylo to skvělé. Něco jako nekynutý chleba. Miluji to dodnes.“
Mělo to nějaký význam, nebo se to jen peklo místo chleba?
„Význam byl ten, abychom nezapomněli na to, že jsme cigáni a že je to náš chlebík.“
A nakonec Vladimír připojuje ještě přání do nového roku:
„Přeji Vám hlavně zdraví, štěstí, lásku a pohodu. Abychom žili v míru. Abychom se v rodině objímali, líbali, chápali.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.