Válka v Koreji. Na 70. výročí jejího zahájení se zcela zapomíná

20. červen 2020

Je to konflikt, který formálně pořád trvá. Boje v Koreji začaly před 70 lety jako první otevřený ozbrojený střet studené války.

Bojovalo se sice oficiálně jen o to, jakým ideologickým směrem se vydá jedna země na Dálném východě. Ale od samého začátku bylo zřejmé, že ani demokratické země válčící pod vlajkou Spojených národů, ani armády komunistické Severní Koreje a potom Číny nehodlají ustoupit, a válka tak dostala globální význam. Zemřely v ní 2 až 3 miliony civilistů.

Logo

Korea má velké a silné sousedy. Na východě Japonsko, na západě Čínu, na severu Rusko. V historii to znamenalo, že Korejci museli čelit opakovaným invazím, více nebo méně úspěšným pokusům hlavně z čínské a japonské strany ovládnout jejich území a dominovat jim vojensky, ekonomicky i kulturně. Přesto si královská a později císařská dynastie Čoson dokázala s přestávkami udržet od konce 14. až do začátku 20. století nezávislost, vlastní jazyk a unikátní abecedu.

Až v roce 1910 po vítězné válce s carským Ruskem upevnilo Japonské císařství své postavení a okupovalo Koreu, ze které vytvořilo protektorát (mimochodem podobně jako později Němci na území Čech, Moravy a Slezska). Američané a Britové souhlasili výměnou za to, že Japonsko uznalo jejich zájmy na Filipínách a v Číně. Už po desetiletí japonské okupace se začaly výrazněji projevovat trhliny v korejské národní jednotě. Jana Chamrová vede Česko-korejskou společnost, která prosazuje poznání a sblížení obou zemí:

„Zjednodušeně bychom mohli říct, že se mezi sebou Korejci handrkovali odjakživa. Ale od počátku 20. století, a hlavně od roku 1910, se v souvislosti s japonskou okupací vytvářely různé skupiny. Část Korejců s Japonci otevřeně kolaborovala, jiní působili proti nim, třeba i v exilové vládě. A někteří přesídlili za prací do Japonska.“

Logo

Spojené státy, Británie i Čína ale za druhé světové války předchozí dohody s Japonskem přestaly brát jako platné a uznaly, že by Korea měla znovu existovat jako nezávislý stát. Na Postupimské konferenci po porážce nacistického Německa se proto Spojenci dohodli na tom, že Sovětský svaz zaútočí na Japonsko a obsadí severní část Korejského poloostrova a Američané tu jižní.

Spojenci také původně souhlasili, že o budoucím směřování země rozhodnou sami Korejci. Ale brzy začalo být zřejmé, že znovuustavení sjednoceného samostatného korejského státu nebude bez komplikací. Ideologie a majetkové zájmy začaly společnost rozdělovat víc než v minulosti. Američané prosazovali na jihu Korejského poloostrova svobodné volby, Stalin chtěl v čele Koreje svého dobře prověřeného muže, vysvětluje docent Vít Smetana z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky:

„Sověti dosadili a podporovali představitele tamní komunistické strany Kim Ir-sena, který vlastně už v tom duchu pracoval v Koreji ve 30. letech a za druhé světové války působil v Rudé armádě. Naopak na jihu Američané podporovali nacionalistickou koalici I Sung-mana. Ten také nebyl žádným rozeným demokratem a měl autoritářské sklony. Nicméně  volby nakonec mohly proběhnout jenom na jihu za ani ne 50procentní účasti a ta I Sung-manova koalice v nich zvítězila.“

Vojáci 16 zemí

Následovalo několik let napjatého klidu. Spojené státy a Sovětský svaz jako dvě hlavní světové supervelmoci soustřeďovaly pozornost na dění v Evropě. Ale Kim Ir-sen se nevzdával myšlenky sjednocené Koreje s komunistickou vládou pod jeho vedením. Snažil se několik let získat k podpoře invaze na jih střídavě Stalina a Mao Ce-tunga. Marně až do roku 1949, kdy se začala měnit rovnováha sil.

Velitel okupačních vojsk americký generál MacArthur a japonský císař Hirohito

Sovětský svaz provedl v srpnu úspěšnou zkoušku své první atomové zbraně. Po Novém roce 1950 přijel Mao Ce-tung do Moskvy a během dvouměsíční návštěvy podepsal se Sovětským svazem spojeneckou smlouvu. Ta mimo jiné podobně jako Severoatlantická smlouva stanovila, že útok na jednu ze zúčastněných zemí znamená útok na obě dvě. Sami Američané přitom dávali ústy ministra zahraničí Deana Achesona najevo, že Korejský poloostrov nepovažují za území, které by byli odhodlaní bránit vojenskou silou. To v uvažování Stalina rozhodlo, a proto dal k útoku na jih zelenou.

Média v demokratických západních zemích začala po 25. červnu 1950 přinášet zprávy o komunistické invazi na jih. Z dnešního pohledu asi nepřekvapí, že v komunistickém Československu četli a slyšeli lidé v médiích úplně opačnou verzi válečného dramatu, podle které byli agresory Američané.

Organizace spojených národů v další rezoluci dala faktický mandát Spojeným státům, aby vedly mnohonárodnostní síly v boji proti komunistické agresi. Sovětský svaz jednání Rady bezpečnosti ignoroval, a americký prezident Harry Truman tak mohl prohlásit:

Muzeum tábora válečných zajatců z korejské války (1950-1953), Geoje

„V neděli 25. června napadly komunistické síly Korejskou republiku. Tento útok nade vší pochybnost prokázal, že je mezinárodní komunistické hnutí odhodlané využít ozbrojené agrese, aby ovládlo nezávislé národy. Takový akt agrese představuje velmi reálné nebezpečí pro všechny svobodné národy. Komunistický útok byl vedený plnou silou za využití letadel, tanků a dělostřelectva. Rozsah agrese a rychlost, s jakou byla provedena, ukazují naprosto jasně, že byla připravovaná a promýšlená dlouho dopředu. 52 z 59 zemí, které jsou členy Organizace spojených národů, podpořily rozhodnutí Rady bezpečnosti obnovit v Koreji mír. Pod vlajkou OSN se vytvořilo sjednocené velení, které to má zajistit. Jeho rozkazy se řídí jednotky všech zemí OSN, které do Koreje vyslaly členské země. Vrchním velitelem těchto spojeneckých sil je generál MacArthur.“

Do vojenské akce na Korejském poloostrově poslalo své vojáky 16 zemí. Kromě Američanů, Britů a Kanaďanů také například Belgie nebo Lucembursko. Ale plná mobilizace na obranu Jižní Koreje neproběhla okamžitě. Než se americkému pětihvězdičkovému generálovi Douglasi MacArthurovi podařilo zorganizovat účinnou obranu, trvalo to několik měsíců. Severokorejci zatlačili Jihokorejce a Američany až k přístavu Pusan a hrozilo, že ovládnou celý poloostrov. Pak ale přišel podle docenta Smetany zvrat:

„Generál MacArthur vymyslel jednu z nejgeniálnějších vojenských operací v historii vůbec: vylodění u přístavu Inčchon hluboko v severokorejském zázemí, na které komunistické síly nebyly vůbec připravené. Američané v září 1950 postupovali velmi rychle napříč poloostrovem a odřízli část těch severokorejských sil na jihu a většinu té armády zničili.“

Logo

Spojenecké síly osvobodily Soul a postupovaly hladce až k řece Ja-Lu (nazývané také Amnokkang) na hranicích s Čínou. Jenže pak nastal další zvrat. Komunistická Čína se cítila ohrožena a poslala do boje přes řeku Ja-Lu půlmilionovou armádu.

Už na sklonku roku 1950 se tak situace znovu obrátila a síly Spojených národů se dostaly pod obrovský tlak. Velká část se jich jen s velkými ztrátami dokázala probít z obklíčení. Spojené armády komunistické Číny a Severní Koreje za pomoci sovětských vojenských poradců pak zahájily novou ofenzívu s cílem získat vládu nad celým poloostrovem. Jednotky OSN se musely stáhnout pod 38. rovnoběžku a ztratily znovu kontrolu nad Soulem. Generál MacArthur navrhoval použití atomových zbraní a bombardování Číny. Vláda Spojených států ani další spojenecké země ale nebyly odhodlané konflikt vyhrotit do takové míry.

Televizní seriál MASH

Když se kvůli tomu dostal generál MacArthur do sporu s prezidentem Trumanem, byl na začátku roku 1951 odvolán. Na jeho místo nastoupil generál Mathew Ridgway. Po několika měsících se mu podařilo situaci stabilizovat a na jaře roku 1951 válka v Koreji přešla na zákopovou. Obě strany měly kontrolu podél 38. rovnoběžky zhruba na stejném území jako před vypuknutím konfliktu.

Jedny hodiny ukazují čas, kdy začala korejská válka. Druhé stále ještě čekají, kdy skončí

Začalo zdlouhavé vyjednávání o příměří, které trvalo dva roky. K jeho úspěchu podle všech známek přispěla smrt Josifa Stalina a nástup nového amerického prezidenta Dwighta Eisenhowera v roce 1953. Pro následující desetiletí bylo charakteristické, jak rozdílně výsledek války popisovala propaganda v komunistickém a demokratickém světě.

Na Korejském poloostrově zavládl po roce 1953 klid zbraní, byť ho čas od času přeruší incidenty v demilitarizované zóně podél 38. rovnoběžky. Válka v podstatě jen potvrdila stav věcí, který v zemi panoval už před jejím vypuknutím.

V Korejské válce padly, jak zmíněno, statisíce vojáků a v jejím důsledku zemřely podle různých odhadů 2 a 3 miliony korejských civilistů. Podle Jany Chamrové z Česko-korejské společnosti jsou její důsledky pro obě části rozděleného národa citelné a obrazně řečeno poznamenaly jeho duši:

Muzeum korejské války v Soulu

„Když pomineme ty čistě praktické dopady, oběti na životech, zdevastovanou zemi, rozdělené rodiny, válka opravdu poznamenala i psychologii Korejců. Na tu válku se dá nahlížet jako na konflikt občanský, Korejce proti Korejci, bratra proti bratru. A s tímhle historickým dědictvím se obě části rozdělené země vypořádávají dodnes. Ale na tu válku se dá dívat také z geopolitické perspektivy: byl to první konflikt studené války, který se ve skutečnosti odehrával mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Korejci tak mají pocit, že byli při té válce vlastně zneužití, že se bojovalo na jejich dvorku. A tím se v nich upevňuje pocit, že jsou malým národem, který je náchylný ke zneužití velkými mocnostmi.“

Zvláštní kapitolou je to, jak po 70 letech na válku v Koreji pohlíží zahraniční velmoc, která vedle Číny v konfliktu nejvíc ztratila finančně i na lidských obětech. V bojích a v zajetí zemřelo skoro 37 tisíc Američanů, více než sto tisíc jich bylo zraněno a další umírali později na následky zranění. Veleúspěšný televizní seriál MASH se v 70. letech snažil masovému publiku nejenom ve Spojených státech přiblížit hrůzy vzdáleného konfliktu. Je ale příznačné, že si velká část diváků myslela, že se děj odehrává ve Vietnamu, kde Američané v době premiérového vysílání stále válčili. O korejské válce se v Americe často mluví jako o zapomenuté. Právem? Zeptal jsem se spolupracovníka Českého rozhlasu ve Spojených státech Dušana Neumanna:

Muzeum korejské války v Soulu

„Je to určitě právem. V povědomí Američanů je obrazně převálcovaná následnými konflikty. Hlavně tou válkou ve Vietnamu, ale po posledních intervencích v Iráku a v Afghánistánu to platí ještě víc. Takže když se běžného studenta střední školy zeptáte, co bylo třeba vylodění v Inčchonu, bude na vás koukat s otevřenou pusou.“

Konstatuje Dušan Neumann, spolupracovník Českého rozhlasu ve Spojených státech. Proto asi ani nepřekvapí, že ve stínu krize okolo pandemie koronaviru a rozsáhlých protestů proti rasově motivovanému násilí v Americe se na 70. výročí zahájení korejské války zcela zapomíná.

autor: Vít Pohanka
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.