Válce navzdory. Poslechněte si příběhy Ukrajinců, kteří v Česku našli nový domov
Vzpomínky na začátek války v sobě drží uzamčené. Nevidomá studentka zpěvu Olexandra očekává budoucnost s nejistotou
Mladí lidé se učí lépe cizí jazyky než starší, to je známá věc a důkazem je dvacetiletá Olexandra Piskunová, která se za čtyři roky naučila česky přímo dokonale. Možná to bude tím, že v Charkově studovala a stále ještě studuje on-line operní zpěv a má vytříbený hudební sluch. Olexandra pochází z Chersonu, který leží na bojové linii, a do Česka se dostala hned po začátku války. Kudy ji evakuovali a jak to po cestě vypadalo, neví. Od narození je totiž nevidomá.
„Když jsme odjížděli, já jsem ani nechtěla do jiné země. Já jsem se bála, říkám, mami, co já tam budu dělat? Já neznám ani jazyk, nic,“ říká tiše Olexandra bezvadnou češtinou, dokonce i s pražským přízvukem. „Dneska ano, ale já jsem se bála, že mě třeba nepřijmou nebo tak něco.“
Odloučení od bratra
Olexandra žila v den ruské invaze na internátu v Charkově a rodina v 500 kilometrů vzdáleném Chersonu. V obou městech se bojovalo a nevidomou šestnáctiletou dívku odváželi cizí lidé do cizí země. Matka Anna organizovala transport dcery telefonem přes různé známé a potkaly se až o měsíc později v Česku. „To bylo hrozné, když máte někde dítě a nevíte kde.“
„Já si to ráno na začátku války pamatuju. A všechno to držím v sobě a to taky není dobré. Spoustu věcí nikomu neříkám, třeba co se stalo s bráchou. To je hrozné. Brácha mě vždycky chránil, když si na mě děti dovolovaly nebo mě šikanovaly. On je teď tam a my tady.“
Bratra ranil na frontě granát, má v lebce titanovou destičku a trvalé následky. Jako válečný veterán dostal povolení a přijel jednou za sestrou a matkou do Karlových Varů. „Dva dny na cestě. Furt injekce, tabletky, bez toho prostě nemůže fungovat. V autobuse musíš sedět, bylo to pro něj moc těžké,“ dodává matka Anna.
Budoucnost?
Olexandra žije střídavě mezi Prahou a Karlovými Vary. V Praze studuje Školu Jaroslava Ježka pro studenty se zrakovým postižením na pražském Pohořelci, zpívá ve školním sboru a vystoupila například na benefičním Koncertě pro Světlušku. Přes týden bydlí na internátu, kam ji doprovází autobusem každou neděli máma a v pátek pro ni zase jezdí. Je to časově náročné a drahé, protože i když je Saša nevidomá, platí plné jízdné. „Mám vlastně statut uprchlíka a nemůžu požádat o průkazku ZTP (zvláště těžké postižení, pozn. red.).“
Čtěte také
Anna pracuje v prádelně, kde třídí a skládá prádlo pro hotely a lázeňské domy. Naučila se nakupovat ve slevových akcích, aby udržela domácí rozpočet, a kromě toho občas posílá peníze rodině na Ukrajinu. Olexandra chce dokončit školu a pracovat jako rehabilitační masérka. Je to ale spíš řešení z nouze, protože pro nevidomé existuje omezený výběr profesí. „V dětství jsem chtěla být lékařka, ale to prostě nejde.“
Nedávno dostala mladá žena darem klávesy, má je postavené v kuchyni, teď si zrovna přehrává svoji skladbu a přemýšlí, co dál. „Zatímco se tady budu učit, tak tady budu, a pak nevím. Ale asi se nevrátíme, protože je tam válka, Bůh ví, kdy ta válka skončí a jak to vůbec dopadne.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
