Václav Klaus, prezident ČR

Václav Klaus

Pane prezidente, před 10 lety jste v jednom z článků napsal, cituji: "Kdybych měl zdůraznit jedno jediné slovo, které by charakterizovalo prvních 10 polistopadových let, pak bych si asi vybral slovo netrpělivost." A dodal jste k tomu, že důsledkem této netrpělivosti byla a je permanentní nervozita a rozčílení. Jaké slovo podle vás charakterizuje těch druhých 10 polistopadových let.

Václav KLAUS, prezident České republiky:
To jste mě zaskočila, tak za prvé skoro bych si myslel, že jsem před deseti lety řekl slovo svoboda a řekl jsem radost z toho, že jsme se k ní dobrali, ale pocity netrpělivosti tenkráte tam určitě byly. Myslím, že dneska netrpělivost už není pravdivá, těch 20 let už je dost v tomto smyslu a myslím, že už lidé pochopili, že jsou v nějakém jiném světě a taková ta jednoduchá netrpělivost prvoplánová, ta podle mého názoru už tady dneska snad není.

Hana HIKELOVÁ, moderátorka:
Vy jste zmínil, že 20 let už je přece jenom dost, před pěti lety v projevu k 28. Říjnu jste zmiňoval to, že pořád ještě nemáme dostatečný odstup, abychom mohli neutralisticky posoudit ty události z roku 89. Těch dvacet let podle vás už je ten dostatečný odstup?

Václav KLAUS, prezident České republiky:
Teď jde o to, jestli nám jde o posouzení událostí před 20 lety, anebo posouzení těchto 20 let. To jsou dvě.

Hana HIKELOVÁ, moderátorka:
Posouzení těch událostí před 20 lety.

Václav KLAUS, prezident České republiky:
No, já myslím, že už poměrně ano a také já jsem se pokusil napsat knížku na toto téma a ta knížka má čtyři části a první část je předvčerejšek, čili ta éra před tím 17. Listopadem 89, druhá část je včerejšek po listopadu, pak je dnešek a pak je zítřek. Je naprosto jasné i z délky jednotlivých čtyř částí té mé knihy, že nejdelší je ta první, protože ten odstup máme a myslím, že na to už máme pevné názory, máme spoustu literatury, o co se opírat, takže ten odstup na tuto věc už určitě existuje.

Hana HIKELOVÁ, moderátorka:
Možná se teď zaměřme spíše na těch dalších 20 let, tedy ne na ten samotný, na ty samotné události, které předcházely a které následovaly bezprostředně po 17. listopadu, průzkum agentury STEM ukázal zdrženlivé hodnocení toho polistopadového vývoje. Dvě třetiny lidí řadí takzvanou Sametovou revoluci z listopadu 89 k nejvýznamnějším událostem soudobých českých dějin, ale vývoj po ní řadí k nejlepším obdobím českých dějin přibližně 43 procent lidí. Z čeho podle vás pramení tato do určité míry skepse z toho polistopadového vývoje.

Václav KLAUS, prezident České republiky:
Neumím dobře komentovat takovéto zavádějící otázky. Nevím, které období jiné by si ti tázaní vybrali jako třeba lepší, to znamená, vybrali by si za lepší období, nevím, po II. Světové válce nebo po srpnu 68, to se divím, tam to předchozí už si téměř málokdo pamatuje. Takže nevím, tím já myslím, že spíše lidé odpovídají způsobem, no, tak ideální to není, jak bych si byl býval přál, ale že by specifikovali nějaké jiné období od roku 1870 do 1900 nebo nevím prostě, nezdá se mi to přesné.

Hana HIKELOVÁ, moderátorka:
Na konferenci 10 let poté jste v roce 99 mluvil o jisté české zvláštnosti, a to o mimořádné politické stabilitě v letech 90 až 97. Čím si vysvětlujete tu politickou nestabilitu, která následovala po tom, zejména ale v těch posledních třeba sedmi letech.

Václav KLAUS, prezident České republiky:
Tak jistá míra politické stability u nás je, v podstatě vynechámeli jednu neustále se proměňující politickou stranu, která se jednou jmenuje ODA, podruhé Unie svobody a tak dále, teď se rodí nějaký TOP a podobně, tak jako to, že máme v podstatě v našem parlamentu permanentně pět politických stran, z nichž jedna se názvem proměňuje, ale že tam máme, že tam máme odleva doprava komunisty, sociální demokraty, lidovce a ODS, to je výraz mimořádné politické stability, která v tomto smyslu zůstává. Nicméně ten náš volební systém vede bohužel k malé podpoře většinových prvků a tím vznikají patové systémy, které vyvolávají právě ten dnešní stav, který máme. Takže já to považuji za chybu, že se nepodařilo před 10 lety udělat změnu našeho volebního systému a tenkrát to byl můj předchůdce v úřadu prezident Havel, který toto s pomocí Ústavního soudu v zásadě zablokoval.

Hana HIKELOVÁ, moderátorka:
Vy i ve své knize Kde začíná zítřek oceňuje to, co jste teď zmiňoval, to, že od roku 92 máme jasné spektrum politických stran. Nicméně když se na to podíváte teď v roce 2009, považujete ten model těch pěti stran, tedy ta jedna se tam stále nějak proměňuje a většinou na jedno volební období, stálo za efektivní?

Václav KLAUS, prezident České republiky:
Já bych si, já bych nevylučoval, že je rozumné mít systém spíš ustálenějších politických stran, než aby vznikaly krátkodeché straničky, které chvilku vydrží a pak mají dvě procenta hlasů a podobně. V tomto smyslu ano, ale myslím, že ten systém je nevhodný v tom, že nedá větší šanci tomu vítězi, že mu nepřidá nějaký bonus, jak je to v drtivé většině jiných volebních systémů v Evropě. Prostě v Itálii by nikdy žádnou vládu nemohli mít, kdyby tam takové prvky nezabudovali. Něco podobného se týká dalších zemí. My to bohužel nemáme.

Hana HIKELOVÁ, moderátorka:
Součástí té politické struktury po roce 89 je stále také komunistická strana. Pane prezidente, jste stále přesvědčen, že bylo správné otevřít tu volnou soutěž politických stran právě i pro komunistickou stranu v tom porevolučním období?

Václav KLAUS, prezident České republiky:
To už jsme prostě odehráli tuhle tu debatu. Ta byla relevantní opravdu někdy tak v tom roce 1990. Tehdy zvítězil jasný názor, že, a nemyslím, že já bych se v ní nějak angažoval, aby bylo jasno, že prostě má být otevřen vstup na politický trh všem možným zúčastněným a v prvních, u prvních voleb se zdálo někdy v březnu, v dubnu, že se bude zúčastnit asi 140 politických subjektů, nakonec se to zúžilo, jestli se nemýlím, na 42, ale to jsme považovali za cestu vpřed a mysleli jsme, že díky tomuto komunistická strana postupně vymizí. To se nestalo. Dneska zpožděně, opožděně po 20 letech dělat nějaký zásadní zákrok, který by měl jistý smysl před 20 lety, se mi zdá zbloudilé a zpozdilé.

Hana HIKELOVÁ, moderátorka:
Já se možná zeptám trošku jinak, je podle vás čitelnější, že z jejího názvu ani po 20 letech právě nezmizel ten název komunistická?

Václav KLAUS, prezident České republiky:
To se mi zdá velmi čitelné a v podstatě správné, protože já vidím kolem sebe v řadě dalších zemích názvy stran, které slovo komunistický v sobě neobsahují, nicméně jsou to strany v podstatě s identickými myšlenkami.

Hana HIKELOVÁ, moderátorka:
Za uplynulých 20 let jste prošel všemi posty, které mají na vládnutí v České republice vliv, od ministra, přes předsedu vlády, předsedu nejsilnější vládní strany, opoziční strany, byl jste předsedou sněmovny, jste prezidentem, položím vám podobnou otázku, na jakou jste v roce 2004 už odpovídal Hospodářským novinám. Máte s vaší politickou zkušeností pocit, že nově nastolený systém demokratického vládnutí je u nás hotový a vyladěný, když použiji ta slova pět let stará?

Václav KLAUS, prezident České republiky:
Po formální stránce, po stránce základních institucí, po stránce základní legislativy, podle mého názoru ano, jediná věc, která mě trápí, je také v té knížce Kde začíná zítřek, také velmi diskutuje o tom volebním systému, takže po této stránce já myslím, že žádné další, další reformní změny skoro není možné očekávat. Teď už to samozřejmě spíše je o tom, kdo do těch stran vstupuje, komu se podaří ty strany ovládnout, jaké skupině uvnitř té či oné politické strany se zdaří, aby získaly v té své straně dominantní vliv a potlačily své protivníky a odpůrce uvnitř této strany. Ale to už není systémová věc, to už se nedá zákonem předepsat.

Hana HIKELOVÁ, moderátorka:
Pane prezidente, jste především ekonomem, takže samozřejmě součástí toho rozhovoru musí být ten ekonomický pohled na celou problematiku těch, řekněme, posledních 20 let. Když jste si vy v roce 89, 90 představoval, jak by ekonomicky mohla být na tom Česká republika za 20 let, byť já vím, že vy moc nechcete mluvit nikdy futuristicky a o tom, co není podložené, jakou představu měl tenkrát Václav Klaus.

Václav KLAUS, prezident České republiky:
Měl jsem představu zhruba takovou, jaká se stala s jednou jedinou výraznou výjimkou, která být nemusela a která na nějakou chvíli přibrzdila a která způsobila, že jsme o kousek níže ekonomicky, než bychom být mohli. A to je zakolísání let 97, 98, které nebylo podle mého názoru vynuceno žádnými základními ekonomickými fundamenty té země, ale které bylo střetem centrální banky s vládou a které jsme si v podstatě namixovali sami. Takže to se mi zdálo zbytečné, kdyby tento pokles, tento zádrhel, tato vlnovka v našem ekonomickém růstu nebyla, tak jsme byli ekonomicky o kousek více, ale to je relativní slovo. To znamená, že bysme možná měli průměrnou mzdu nikoliv 25 tisíc, ale 27 nebo 8 nebo něco takového. Kvalitativní změna by to nebyla.

Hana HIKELOVÁ, moderátorka:
Vy jste popsal z vašeho pohledu ten největší, řekněme, zádrhel. Co naopak zpětně považujete za největší pozitivum toho ekonomického vývoje.

Václav KLAUS, prezident České republiky:
Tak ekonomika se velmi rychle vzpamatovala, ekonomika prodělala nejmenší pád ze všech dalších transformujících se postkomunistických zemí, myslím ten první nutný pád, kdy mizela významná část ekonomiky už nemající šanci v tom novém ekonomickém systému. My jsme mimořádně úspěšně zvládli inflaci a ze všech postkomunistických zemí jsme ji měli nejnižší, jestli to někdo neví, tak ať se podívá na základní statistická data. My jsme byli jediní, kteří jsme úplně nezlikvidovali úspory obyvatelstva. Buď doma v šuplíkách nebo v bankách na vkladních knížkách. Ve všech dalších zemích inflace, které byly v rozsahu mnoha set procent a mnoha tisíců procent, v některých desetitisíců procent, tak tyto inflace a hyperinflace úspory obyvatel prakticky absolutně vymazaly. Nic takového my jsme neudělali. To já myslím, že nepochybně je pozitivní výsledek.

Hana HIKELOVÁ, moderátorka:
O tom koneckonců píšete právě i v té nedávno vydané knize. Tam ale upozorňujete ještě na tu druhou stránku mince, to znamená, že zůstala také jistá zadluženost tím, že se neznehodnotily úspory a neznehodnotila se česká koruna.

Václav KLAUS, prezident České republiky:
Určitě, tak to je účetnická identita. Tam vždycky, když je něco na straně jedné, tak musí být na straně druhé a díky tomu se také nevymazaly ty druhé věci tou inflací. Řada postkomunistických zemí volila rychlou inflaci jako metodu, jak zlikvidovat špatné úvěry, špatné půjčky, které ten komunistický systém poskytoval té podnikové sféře, takže ty špatné úvěry nám zůstaly a museli jsme se s nimi utkávat. Nicméně je docela zajímavé, abychom i při tom zadrhnutí, které nastalo v těch letech 97/98, si to uměli dát do zřetelných proporcí, myslím, že je třeba říci, že hrubý domácí produkt tenkrát poklesl v řádu jednoho procenta, letos poklesne 5,5 nebo 5 nebo nikdo přesně neznáme definitivní číslo, takže i tehdy ten náš pokles, který vyvolal takové politické vášně, byl čtvrtinou toho poklesu, který nastane v roce 2009. To je zase číslo, které pokud se nemýlím, nikdo takhle vedle sebe neporovnal.

Hana HIKELOVÁ, moderátorka:
Když se podíváme na ten letošní rok, tak ten pokles hrubého domácího produktu je daný samozřejmě především dopady té celosvětové recese, celosvětové krize. Opět si dovolím citovat z té vaší knihy. Podle vás současná poměrně hluboká celosvětová recese leccos obnažuje a tím pomáhá dovysvětlit. Je podle vašich slov potřebnou připomínkou všech plusů a minusů, efektů i nákladů reálné lidské společnosti. Co tedy ta krize podle vás přináší, kdybyste to měl vysvětlit posluchačům.

Václav KLAUS, prezident České republiky:
Tak krize vždycky odhalí něco, co v té ekonomice prostě není zdravé, něco, co se tak tak udržuje. Když jste, to je jako člověk, když je jeho zdravotní stav na pomezí, tak v dobrém počasí a když nemá žádnou mimořádnou námahu, no, tak ten člověk to docela přechodí a nic se mu nestane, když nastane horší počasí, horší situace, no, tak pak ta nemoc u něj propukne. To je přesně případ té ekonomiky. Tam byly také aktivity, které se nesly schovány za ten poměrně rychlý ekonomický růst a vypadalo to, že mohou přežívat, mohou fungovat, no, ale jak se podmínky zpřísnily, no, tak najednou se ukázalo, že tyto části ekonomických aktivit prostě dlouhodobou budoucnost nemá, a to se obnažilo. Se to stejně někdy muselo z té ekonomiky vymazat a dostat pryč a tím, že to proběhne takovouhle násilnou formou, tak zabolí více, ale koneckonců je to zdravé.

Hana HIKELOVÁ, moderátorka:
Vy v té knize upozorňujete velmi důrazně na to, že se naše ekonomika dostává do své nejnebezpečnější situace za celé to období polistopadového vývoje, dá se tomu nebezpečí nějak zabránit? Nějak čelit této situaci?

Václav KLAUS, prezident České republiky:
Já vím, že tam tu větu mám a možná, že kdybych ji psal znova, tak bych ji, ona tam je rozvedeno dál, ale tak bych ji upřesnil i v téhle té formulaci. Ekonomika se dostává do nejnebezpečnější situace, nikoliv jako reálná ekonomika. Myslím ekonomika, kde jsou zaměstnány miliony lidí. Ale spíše se dostává do strašně složité situace ekonomika státu a veřejné finance. No, a ty budou mít samozřejmě dopady i do té reálné ekonomiky, takže v tomto smyslu ta věta platí, ale spíš bych řekl, že není pravdou, že horší je náš chemický průmysl, automobilový průmysl, elektrotechnika nebo něco takového. Horší je ta velmi špatná situace těch veřejných financí. No, a tam nejrůznější škrty budou mít samozřejmě dlouhodobé dopady a budou ovlivňovat ekonomiku jako celek. Takže problém vidím tam.

Hana HIKELOVÁ, moderátorka:
Vy v té knize zmiňujete takovou svoji myšlenku, která vám proběhla hlavou v roce 2002 po volbách, kde jste říkal, nebudu muset alespoň dělat ty nepopulární obrovské škrty, které tuto zemi čekají. Od té doby k těm škrtům v podstatě, až na ten poslední rok nějakou výraznou měrou nedošlo. Kdyby k těm škrtům, pane prezidente, došlo v tom období právě po těch volbách 2002, dá se odhadnout, jaké dopady by teď právě třeba měla ta krize a jaká by byla zadluženost země, kdyby k těm reformám došlo už v tom období v roce 2002.

Václav KLAUS, prezident České republiky:
Tak já za prvé bych řekl to, že tu větu jsem řekl trošku jako ironický povzdech. Nemyslím, že bych se z toho radoval, já bych věděl, že se to dělat musí a dělal bych to s plnou zodpovědností a vážně. Ale to bylo povzdechnutí si. No, tehdy jsme měli před sebou několik let toho, jak už jsem před chvílí řekl, dobrého počasí a v tom dobrém počasí v rychlém ekonomickém růstu, který tři roky dosahoval více než 6 procent, což je v podstatě nad nějaký udržitelný průměr. Tak tam byla příležitost trošku sáhnout do těch veřejných financí a tam by to nebylo, tam by se to udělat dalo, vlády, které se měnily jedna po druhé, to znamená vláda Špidlova, vláda Grossova, vláda Paroubkova, vláda Topolánkova první, vláda Topolánkova druhá, ty na to nějakou výraznou sílu neměli a koneckonců jediné, jediný zásah nastal v závěru té Topolánkovy druhé vlády naštěstí. Takže kdyby to proběhlo daleko dříve, tak ta hrozba, jak se vypořádávat s dnešními výpadky daňovými a výpadky dalších příjmů státního rozpočtu, tak by to nemělo takovou dramatičnost, jakou to bohužel má teď.

Hana HIKELOVÁ, moderátorka:
Podívejme se teď do oblasti zítřka, což mimochodem je, jestli se nepletu, nejkratší z těch čtyř kapitol ve vaší nové knize.

Václav KLAUS, prezident České republiky:
Vím toho nejméně o tom zítřku.

Hana HIKELOVÁ, moderátorka:
Nicméně vaše obavy z toho zítřka shrnujete do tří hlavních oblastí, pokusím se to říct ve zkratce, vědomě konstruované rušení národního státu, oslavování politického systému parlamentní demokracie a prosazování takzvané soudcokracie, neboli toho, jak si soudce a justice vůbec uzurpují politickou moc. Jako příklad uvádíte rozhodnutí Ústavního soudu z doby nedávné, rozhodnutí o zrušení konání předčasných voleb, zeptám se, vidíte ještě nějaké další takovéto evidentní důkazy prolínání právě justice a politické moci?

Václav KLAUS, prezident České republiky:
Tak za prvé ta justice je širší než slovo Ústavní soud versus politikové, ta justice se týká každodenností v celé řadě dalších věcí, ale o tom, že celosvětovou tendencí je fenomén, kterému říkáme my česky soudcokracie, není můj výmysl, ten tak prostě novátorský nejsem, to jsem si já nevymyslel, to samozřejmě jsou termíny a analýzy, které si půjčuji z literatury ze světa, výrazně se o tomto fenoménu mluví ve Spojených státech, prosakuje více a více do Evropy a myslím, že se šíří i u nás. Takže není to nějaký můj náhodný výmysl, že bych přišel s tímhle tím, s tímhle tím slovem. To, že ty ústavní, nejvyšší a další evropské a já nevím, jak se ty soudy všechny jmenujou, získaly naprosto unikátní míru autonomie, podle mého názoru není vůbec to, co leží v zárodku našich ústavních systémů. V zárodku našich ústavních systémů vždycky existovala myšlenka oddělení mocí. To znamená, myšlenka toho, že žádný politický systém nesmí ovlivňovat soudy a to je jádro alfa a omega všeho, myšlenka, že alternativní metody, že okresní přednosta nebo okresní tajemník KSČ mohl zavolat soudci, aby tu či onu věc rozhodl tímhle tím způsobem, to je myšlenka nezávislosti soudců a soudů. Ale že by se tím myslelo, že ústavní soudy mohou svou takzvanou interpretací ústavy tuto ústavu přepisovat, dávat do ní své představy, které nikdy neodhlasoval žádný parlament, České republiky, Evropy, Spojených států, světa, to je fenomén, kterému se říká soudcokracie.

Hana HIKELOVÁ, moderátorka:
Já teď možná zmíním samotný závěr té vaší knihy, přes to všechno jste optimistou.

Václav KLAUS, prezident České republiky:
Určitě, vždyť já myslím, že tahle ta chvíle, kterou teď máme, je důvod k oslavě, možná také připomínce, možná také důrazu na nezapomínání, ale současně je to nepochybně chvíle radostná.

Hana HIKELOVÁ, moderátorka:
Pane prezidente, já vám děkuji za váš čas a těším se na vlnách Radiožurnálu opět někdy na slyšenou.

Václav KLAUS, prezident České republiky:
Děkuju pěkně.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.