V ultramaratonu je hlava důležitější než tělo, říká běžkyně Nikola Ducová. Při běhání poznává sebe sama

Do Austrálie jste původně odjela na krátký studijní pobyt v roce 2014? Co vás tam tak zdrželo?

Austrálie je krásná země, a i přesto, že jsem si myslela, že tam budu krátce, rok dva, během nichž se trochu naučím anglicky a poznám jiný kus světa, jsem si tam pobyt pořád prodlužovala a prodlužovala, až mi jednoho dne došlo, že tam prostě zůstanu.

Čtěte také

Na každé vybrané koruně je pot a někdy i krev, říká běžkyně Linda Tekeliová. Její nadace pomáhá skrze sport nemocným dětem

A co vás tam drží?

Je to spousta věcí. Austrálie je kontinent, kde je pořád co objevovat. Drží mě tam touha ji procestovat křížem krážem. Taky jsem tam začala běhat, našla jsem si tam partnera a najednou se tam celý můj život přestěhoval. Proto tam jsem.

K vytrvalostnímu běhu jste se dostala teprve v Austrálii?

K dlouhým trasám ano. V Čechách jsem běhala spíš rekreačně, po práci, ale ultramaratony a závody v přírodě jsem začala běhat až Austrálii.

Stýská se vám někdy po domově?

Mně se stýská docela často. Já vždycky říkám, že už budu doma na obou kontinentech – v Austrálii i v Čechách. A zároveň nikde nebudu úplně doma. Když ale v Sydney začne zima a začnou se prodávat mandarinky, cítím s jejich vůní české Vánoce. Právě tehdy se mi spustí největší stesk po Čechách, takže kupuju letenku a letím domů.

Jak jste se tedy dostala k vytrvalostnímu běhání?

Do Sydney jsem už odjížděla s tím, že bych si tam chtěla zaběhnout silniční maraton. Povedlo se mi to ale až zhruba po pěti letech, protože začátek v Sydney byl hodně náročný. Musela jsem chodit do školy, hledat si práci, sžívat se s novým prostředím a hledat si kamarády. Na pět let jsem proto úplně přestala běhat.

Čtěte také

Nejsem český Forrest Gump, říká muž, který během 30 dnů oběhl celý Island

Myslím, že někdy v roce 2019 jsem se k běhání začala pomalu vracet. Předtím jsem hodně dělala jógu, ale chtěla jsem znovu začít běhat. Zaběhla jsem si první půlmaraton a postupně se připravila na maraton. A pak jsem si říkala: Co budu dělat dál?

Kousek od Sydney v Modrých horách je krásný, ikonický trek Six Foot Track. Protože jsme tam dřív chodili na treky, rozhodla jsem se, že bych si ho chtěla také zaběhnout. Je to hodně ikonický závod, má 45 kilometrů a vede k řece, po které následuje obrovské stoupání – dalších asi 30 kilometrů nahoru až k Jenolanským jeskyním.

Když jsem si tohle splnila, zase jsem se sama sebe ptala, co je možné dál a kde jsou vlastně moje limity, ať už mentální, nebo fyzické. A tak jsem začala běhat delší a delší tratě, až dnes běhám třeba stokilometrové závody nebo 140 kilometrů v Outbecku v Austrálii.

Vlastně tím žiju. Neběhám ale jen kvůli samotnému běhu. Baví mě tímhle způsobem poznávat krajinu a místa, kam bych se třeba normálně vůbec nedostala.

No ale běžíte. Můžete se při tom kochat?

Můžu. Některé úseky jsou technicky náročné. Energeticky by se nevyplatilo běhat, takže často jdete s hůlkami. To jsou právě ty momenty, kdy se můžete kochat.

Čtěte také

Pod deset kilometrů neběhám, to mi přijde škoda špinit věci, usmívá se ultramaratonec Brunner

Co považujete zatím za svůj největší sportovní úspěch?

Pokud to vezmu z hlediska toho, na co jsem nejvíc pyšná, tak je to právě ultramaraton v Outbacku, kdy jsem běžela část Larapinta Trail. Byl nejnáročnější jak terénem, tak délkou času, který jsem na trati strávila. Normální stovky v horách, kde se dá relativně dobře běhat, zvládám za 16 až 17 hodin. Tady jsme ale byli na trati přes 30 hodin.

Terén byl opravdu náročný. V některých úsecích jsme vůbec nemohli běžet, protože tam byla obrovská koryta vyschlých řek a spousta kamenů. Byl to spíš takový dobrodružný běh, místy jsme hodně hikovali, tedy šli pěšky.

Co jsou tedy ultratrailové běhy?

Pokud chceme pochopit, co je ultraběh, tak je to všechno, co je delší než maraton. Jakmile má závod více než 42 kilometrů, považuje se za ultramaraton. A pokud mluvíme o ultratrailovém závodě, běžíme sice také více než 42 kilometrů, ale zároveň nejsme na silnici. Trail znamená, že závod vede přírodou – v horách, podél pobřeží nebo obecně v terénu, kde povrch není asfalt.

Platí, že jste závodnice, nebo jde o účast?

Dalo by se říct, že jsem závodnice, ale mnohdy závodnice sama se sebou.

Čtěte také

Extrémní únava vede k halucinacím. Občas si při závodu povídám se stromy, říká ultra sportovec

A jak důležitá je při takových závodech hlava?

V ultramaratonu je hlava důležitější než tělo. Tělo dokáže překonat spoustu limitů, ale pokud nemáte správně nastavenou hlavu, tělo selže.

Jste teď ve fázi regenerace po náročném závodě v Sydney. Nemůžete zpohodlnět?

Myslím, že je to zase otázka hlavy. Já to mám tak, že už během regenerace se strašně moc těším na to, až zase začnu běhat, protože mi to chybí. Vždycky říkám, že kvůli běhání jsem lepší člověk a že když neběhám, tak je to se mnou k nevydržení.

Jaké je trénovat na dálku s Milošem Škorpilem? A jak oblíbený je sport v Austrálii? Poslechněte si celý rozhovor.