V roce 1971 se provolávala sláva Sovětskému svazu. Lidé žili s vědomím, že se nedá nic dělat, soudí historik

Gustáv Husák

Salvy bouřlivých potlesků vestoje provázely 14. sjezd Komunistické strany Československa. Ten začal v Praze 25. května 1971. Delegáti opakovaně skandovali slávu Sovětskému svazu, který tři roky předtím svými tanky zadusil reformní Pražské jaro. Právě období posledních let sjezd hodnotil.

„Bylo to velmi složité a obtížné období. Překonali jsme ho díky pomoci Sovětského svazu,“ zahájil sjezd prezident Ludvík Svoboda. Ještě tři roky předtím patřil k mužům pražského jara. „Můžeme tak oznámit, že cíl očistit stranu, překonat vnitřní krizi, se splnil,“ prohlásil tehdejší šéf KSČ Gustáv Husák.

„14. sjezd potvrdil směr, který se prosazoval už od jara 1949, jemuž říkáme normalizace,“ vysvětluje historik Oldřich Tůma. „Byl to návrat komunistického režimu se vším všudy, jak existoval v 50. a 60. letech,“ konstatuje.

Představa, že by se v politice dalo něco dokázat, tu už nebyla

Na sjezdu triumfovali normalizátoři, mezi nimi Vasil Biľak, jeden z autorů takzvaného zvacího dopisu, kterým v roce 1968 žádali sovětské vedení o intervenci v Československu. „Stará moudrost nám připomíná, že vlk zůstane vlkem, ať se zahalí do sebelepší beraní kůže. Heslo Socialismus s lidskou tváří bylo ve skutečnosti maskou, která měla zakrýt pravou tvář kontrarevoluce u nás,“ prohlásil.

Normalizátory na sjezdu podpořili zástupci zemí, které v srpnu 1968 poslaly do Československa okupační vojáky. Na prvním místě sovětský vůdce Leonid Brežněv.

„Byla to manifestace pro lidi Husákova vedení, bylo to vyjádření hluboké vděčnosti a podpory KSČ vůči Moskvě a Sovětskému svazu. Společnost byla pacifikována a žila s vědomím, že se zkrátka nedá nic dělat. Představa, že by se v politice dalo něco dokázat, tu už nebyla,“ dodává Oldřich Tůma z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR.

Spustit audio
autoři: Jaroslav Skalický, Šárka Ševčíková