V podhůří Karpat najdete kouzelný komorní skanzen. Jak se žilo v chudém kraji?

K nejmalebnějším koutům Polska patří podhůří Karpat. Když odbočíte z hlavních cest do Národního parku Babia Góra, ocitnete se rázem v krajině s kouzelným malým skanzenem zdejší lidové architektury Sidzina, který málokdo zná.

Pokud se ze Slovenska nebo z Moravy vydáte do polských hor, do Tater nebo do Beskyd, nezapomeňte, že zdejší údolí mimo hlavní turistické tahy skrývají nesmírně krásné vesničky a také skanzeny. Úplně komorní, ale o to zajímavější.

V místě, kde dnes stojí skanzen, nebývalo nic. Vše vzniklo v šedesátých letech z toho, co lidé vyhodili

Tímto původním souborem lidových staveb nás provede zdejší rodačka, paní Jadwiga: „Skanzen Sidzina tvoří jen osm staveb, ovšem ideálně zasazených do krajiny na okraji lesa a paseky.“

Paní Jadwiga pochází z této vesnice, a tak velmi dobře ví, že dřív tady nebylo vůbec nic. Pozemek patřil místnímu knězi.

Když sem v šedesátých letech dorazila elektrifikace, kněz a učitel si všimli, že zdejší lidé začali vyhazovat nepotřebné věci a zařízení. Kněz věnoval pozemek, učitel začal třídit a skladovat předměty. Tak tento skanzen vznikl.

Dřevěnice bez hřebíků

Prohlídku začínáme od chalupy nejzámožnějšího gazdy jménem Banasik. Od chudších stavení se odlišuje velkými opracovanými kládami.

Střechy všech chalup jsou pokryté šindelem, protože dříví tu bylo levnější než sláma. A byl to velmi chudý kraj – brambory se tu objevily až na počátku minulého století.

Stavení vznikala bez použití hřebíků, ty byly drahé. Lidé si přesto dali záležet na dekoracích

Dřevěnici postavili bez jediného hřebíku. Byly drahé. I v bohatém domě počítali každý groš.

Vcházíme do království hospodářů této bohaté chalupy. Z pravé strany měl pán svoji dílnu, kde jsou různá hejblátka, hoblíky, palice, pily. Všude kolem jsou lesy, takže byly potřeba. Lidé si tu vše museli vymyslet sami, museli hodně improvizovat.

Tři kroky do práce

Vstoupili jsme do fojtsví a rovnou do ložnice, do světnice. Je vidět, že chalupa je bohatší, je také asi o sto let mladší než ta, ve které jsme byli před chvílí.

Fojt musel být respektovanou osobností ve vesnici. Musel umět číst, psát, být poctivý a být ke všem spravedlivý.“

Měl fantastickou úřadovnu: nalevo je obrovská manželská postel, naproti kancelářský stůl, tedy vlastně stolík. Takže to měl do práce jen tři a půl kroku.

 

autoři: Martin Dorazín ,
Spustit audio

Související