V osobním zájmu
Scénář schvalování Lisabonské smlouvy, načrtnutý politickými komentátory a analytiky po prvním neúspěšném referendu v Irsku, se naplňuje do posledního písmene. Irové po ústupcích zbytku Unie dali napodruhé Lisabonu šanci a český prezident Václav Klaus je posledním politikem, který schválení nových pravidel fungování rozšířené Evropské unie brání.
Co takový trucovitý postup Česku na evropské scéně přinese, bereme-li do úvahy, že český parlament smlouvu dávno schválil a prezident prakticky dodnes nenalezl fakta a argumenty, o něž by opřel legitimitu svého postupu? Taková otázka není ryze účelová, jak by se mohlo zdát. Komentátor se tím nesnaží vytlouct prezidentovy bloky, nýbrž se ptá, jak prezident v této věci brání "české národní zájmy", což je úkol, o nějž by dle názoru hlavy státu měl usilovat každý odpovědný politik.
Je-li v českém národním zájmu tahat ostatní za nos, a to jenom proto, že jeden jediný člověk, byť by to byl nejvyšší ústavní činitel, má úplně jiný názor než většina politické scény, pak nelze než s Václavem Klausem souhlasit. Při troše fantazie by to dokonce bylo možné, ale jen za předpokladu, že přijmeme jako fakt, že žijeme v prezidentském systému, v němž je prezident, podpořený většinou občanů, jediným vládcem. Tak to ale není.
Z hlediska ústavy je nepřímo volený prezident jen jedním z exekutivních prvků systému, a to prvkem méně důležitým. Jeho podpis pod smlouvami má formální a také kontrolní význam, ale jen pro doby extrémního ohrožení. Lisabonská smlouva nic takového nepřináší, jakkoliv se nám osobně nemusí líbit vyjednaný kompromis.
Václav Klaus nakonec přiznal, že jeho motivace ve vztahu k Lisabonu není věcná, nýbrž mocenská a populární. Začalo to ve chvíli, kdy slíbil, že smlouvu podepíše, měl-li by být on tím posledním, kdo jí brání. Když už ani britští konzervativci po referendu v Irsku nemají chuť do dalšího boje, není důvod podpis odkládat.
Václav Klaus přesto čeká. A ví proč: takovou pozornost evropských médií, spojenou s jistým nepopiratelným pocitem významnosti a moci, už během své politické kariéry mít nebude. Je to v prezidentově osobním zájmu, zájem národní běží bohužel úplně po jiné koleji.
