V naší DNA se skrývají viry

27. březen 2018

Nemoci k nám přicházejí bez pozvání, stačí strávit pár minut v autobuse s chrchlajícím spolucestujícím anebo mít děti ve školce. Pokud nejsme dospaní a máme stres v práci, na rozvoj choroby máme zaděláno. V případě oslabení imunity však mnohdy ani není nutné nikam chodit a s nikým se potkat, a stejně onemocníme. Některé viry už si totiž neseme v sobě.


Příspěvky Meteoru 24. 3. 2018
01:12 V naší DNA se skrývají viry
11:11 Objev helia na Zemi
15:30 Cyklóna na Novém Zélandu
25:34 Slunce na radiových vlnách
33:03 Měňavky se umí proměnit ve slimáka
43:30 Dezinfekce bytu je chybou

Podobně jako medvědi v zimním spánku se u nás v těle některé viry „zazimují“ a aktivují se, až pro ně nastanou vhodné podmínky. Co je vlastně virus? V latině jde o výraz značící jed. Je to drobný nebuněčný organismus nacházející se na pomezí mezi živým a neživým.

„Viry jsou nejmenší částečky skoro života, vlastně není jisté, jestli je virus živý, nebo ne. Přesněji řečeno, je to jen genetická informace,“ uvádí v Meteoru dr. Jan Pačes z Ústavu molekulární genetiky Akademie věd ČR.

Genetická informace virů je buď ve formě deoxyribonukleové kyseliny DNA, nebo ribonukleové kyseliny RNA. Virus napadané buňce podstrčí svou DNA a ona pak podle takto dodané informace vyrobí další viry. Viry s RNA se nazývají retroviry, aby ale mohly donutit hostitelskou buňku namnožit svou genetickou informaci, musí nejprve svou RNA přepsat do DNA. Tomuto procesu se říká reverzní transkriptáza.

Reverzní transkriptáza je enzym, který katalyzuje proces přepisu genetické informace z RNA do DNA. „Pravděpodobně jde o jeden z nejstarších enzymů, které jsou dodnes přítomny v živých organismech,“ doplňuje Jan Pačes.

Nekonečný boj s oparem

Typickým příkladem spícího (nebo plížícího se) viru je herpetický virus (herpein znamená ve staré řečtině plazit se, plížit se), který způsobuje mimo jiné opary. Kdo na ně trpí, jistě ví, že jde o opakovanou nepříjemnou záležitost, která se na rtu vyklube v tu nejméně vhodnou dobu a trvá několik dní, než se odhojí.

„Pokud jste nikdy neměli opar, tak to znamená, že herpesvirus nemáte. Pak ale jednou políbíte nesprávné děvče nebo chlapce, dostanete opar, a už ho máte navždycky, protože virus se vložil do vašich buněk. Načas sice usne, ale opakovaně se aktivuje,“ vysvětluje Jan Pačes.

Viry předávané jako dědictví dalším generacím

Jsou mnohé druhy virů, které se uhnízdí v naší DNA, a my je pak předáváme dalším generacím. V historii lidstva se to stalo již mnohokrát a nepochybně se to stále děje. Lidský genom obsahuje až sto tisíc kopií různých virů, nebo spíše jejich zbytků. „Máme jich v těle mnohem více než vlastních genů, kterých je zhruba 25 000 – 30 000,“ dodává Jan Pačes.

Podle toho, kdy se určité viry dostaly do lidského genomu, lze dokonce usuzovat na dějinné události. Vše se totiž zapisuje do DNA jako do knihy. Dalo by se tak dokonce s nadsázkou říct, že máme k dispozici něco jako viří kroniku.

Čtěte také

DNA člověka má něco přes tři miliardy písmen, jen 2,5 % skutečně kóduje nějaký gen, něco co nás tvoří, co je vidět. O celé zbylé části, tedy 97 %, přesně nevíme, co dělá, ale víme, že 40 % - 50 % z toho jsou zbytky retro elementů, k nimž patří i retroviry.

Když takový retroelement pronikne do genomu, umí v něm udělat vlastní kopie, množí se v něm. „Může se stát, že když skočí do genomu na místo, které je blízké nějakému genu, tak ho může ovlivnit, vypnout, poškodit nebo aktivovat. Celá řada virů způsobuje nádory, tedy nekontrolované množení buněk,“ dodává Jan Pačes.

Prastará kronika virů

Když si otevřeme kroniku retrovirů a všech prastarých elementů v naší DNA, můžeme zjistit, že sahá opravdu velmi hluboko do historie. Většinu kopií máme společných se šimpanzem, dá se tedy říct, že je máme v genomu déle než pět nebo šest milionů let. Máme ale ještě starší elementy, společné se všemi primáty. A ty úplně nejstarší máme dokonce společné pravděpodobně třeba s mouchou!

Tyto zbytky nám v těle zůstávají, DNA se jich nedokáže zbavit, nemá mechanismus, který by poznal, že jde o ošklivý úsek, který je potřeba vystřihnout.

Ne všechny zbytky virů jsou ale škodlivé. Výjimkou potvrzující pravidlo je například látka syncytin, díky které se v těle tvoří placenta. V jeho prapůvodu leží gen virového původu náležející jednomu z mnoha lidských endogenních retrovirů.

Jak se bránit invazi virů?

Velmi zajímavou otázkou samozřejmě je, jak se dokáže genom bránit invazi virů, která se dá připodobnit k souboji parazita a hostitele. „Jedním z mechanismů je, že buňka se je snaží umlčet, což se většinou podaří a vir přestane být aktivní. Pak z viru zůstanou jen zbytky, které studujeme. Odhaduje se, že těch aktivních, které dokáží dělat vlastní kopie, je jen málo,“ uzavírá Jan Pačes.

Zdá se, že viry nás provázejí po celou dobu existence lidstva. Datování vývoje našeho vzájemného vztahu přitom vůbec není snadné. Zabývá se jím odnož vědy nazývaná paleovirologie. Dělají podobnou práci jako nám asi známější paleontologové, jen z pochopitelných důvodů na genových nalezištích nepoužívají lopaty a krumpáče, ale mikroskopy.

Tento i ostatní záznamy pořadu Meteor najdete v našem Archivu pořadů.

autoři: Petr Sobotka , Leona Matušková
Spustit audio