V mých knížkách nic není černobílé. Téma odsunu Němců mě tížilo, říká spisovatelka Jarmila Stráníková

Narodila jste se v Jeseníku a dětství jste prožila na Moravě a ve Slezsku. Ve vaší první knize Ve stínu války jste se inspirovala historickými událostmi v Javorníku ve Slezsku za třicetileté války a hlavně jednou z tajemných pověstí, která kolem toho kraje a v něm koluje. Co to je za pověst? Jak vám o ní třeba vyprávěla babička? 

Čtěte také

V mládí jsem byla větší střelec. Dnes už vím, jak je život komplikovaný, říká spisovatelka Maléřová

Předčítala nám ji z knížky, nějak mi utkvěla. A hodně jsme do toho kraje jezdili, babička tam bydlela. Rychleby, Jánský vrch a všechna místa, která se v té pověsti vyskytují, jsem navštěvovala s určitou pravidelností a měla jsem ráda jejich tajemnost. A když jsem si ta místa oplétala různými fantaziemi, tak to bylo dobrodružství samo o sobě.

Ta pověst mě inspirovala později k napsání knížky, protože v ní figuruje čert, který nabádá k tomu, aby sedlák zradil své lidi. Říkala jsem si, že na každé pověsti je něco pravdy. Je v tom nějaká historie, nějaký příběh, který bych ráda odhalila.

Snažila jsem se vymyslet, co za tím celým bylo. Kdybych pominula pohádkové bytosti, jak to mohlo být doopravdy, jak se to mohlo odehrát, aniž by tam figuroval čert. Z toho vznikla pak celá knížka Ve stínu války. Takže je taky propletená s mysterióznem, stejně jako moje následující knížky.

Nakolik si dohledáváte historické informace? 

Když jsem napsala Ve stínu války, úplně první rukopis, tak to bylo více do fantazie než do historie. Ale pak jsem byla navedena na agenturu Mám talent, kterou vlastní scenáristka a spisovatelka Markéta Dočekalová. S tou jsem začala spolupracovat a dávaly jsme můj rukopis do stavu, ve kterém by se dal vydat. Poradila mi, abych ubrala na fantazii, na tajemnu a přidala historii.

Čtěte také

Pobyt v klášteře mě naučil sebedisciplíně, toleranci a lidskosti. Je to nesamozřejmá zkušenost, říká spisovatelka Petra Dvořáková

Takže jsem strávila tehdy dva měsíce tím, že jsem se prohrabávala knihami z knihovny, abych si dohledala potřebné informace a abych to udělala maximálně autentické. Určitě to nebude stoprocentní, o tom období se docela špatně shání informace.

Co jsem zjišťovala, většina se nachází v archivu v Opavě, a tam jsou ty knihy v němčině. A já německy neřeknu nic. Takže jsem si říkala, že si zkusím co nejvíc zjistit z toho, co je dostupné. Hledala jsem na internetu a potom z jedné brožurky, která je o Javorníku a Jánském vrchu.

Ta místa, odkud pocházíte, jsou ve vašich knihách. Má je člověk šanci poznat?

Ve stínu války určitě. Tam dokonce i v doslovu všechna místa popisuji, stručně o nich píšu. A v Baladě pro Emily také upřesňuji, že to místo je reálné. Zkreslila jsem adresu a tyto věci, aby tam nechodili lidé a neťukali na dveře, že by se chtěli kouknout do strašidelného sklepa. To všechno jsem se snažila zahalit, aby to nešlo poznat. Ale v Meluzíně takové místo není. Tam jsem se spíš inspirovala střípky ze svého okolí, které mi přišly tajemné, které se mi líbily.

Nic není černobílé

Knížka Balada pro Emily je z doby těsně po skončení druhé světové války. Sudety, násilnosti během živelného odsunu Němců. A dívala jsem se, že čtenáři oceňují zejména kombinaci poválečného odsunu Němců s nadpřirozenými prvky, což je v literatuře poměrně neotřelé.

Čtěte také

Raději zešílet v divočině je existenciální story hodná smíchu. Úspěch ve Varech nás překvapil, říká spisovatel Aleš Palán

Snažila jsem se hlavně zaměřit na samotný odsun, protože knihy, které zpracovávají válečnou tématiku, se hodně soustřeďují na Židy, na to, jak se s nimi zacházelo. Ale myslím, že tehdy se o tom, jak se zacházelo s Němci při odsunu, nebylo nikde psáno nic.

Takže mi přišlo zajímavé se na to podívat z opačné strany. Protože ve svých knížkách – a je jedno, jak jsou žánrově zaměřené – věřím v to, že nic není černobílé. Ani Němci nebyli všichni zlí. A stejně tak naopak – Češi měli pocit, že jsou v právu, protože zažili hodně velké zlo z jejich strany, ale taky dělali špatné věci.

Snažila jsem se jenom zpracovat něco, co mě svým způsobem tížilo, a potřebovala jsem to dát ven. Tak jsem to nahrnula na čtenáře. (směje se) 

Mám mrazivou atmosféru ráda, takže ji cpu všude.

Říkala jste, že teď pracujete na nové knížce, že hodně studujete mytologii. Tajemství alatyru, to je příběh inspirovaný slovanskou mytologií. O co jde?

Bude to mysteriózní fantasy, pořád to bude lehce strašidelné. Mám mrazivou atmosféru ráda, takže ji cpu všude. (směje se) Ale už to bude na pomezí fantasy, kde zpracovávám slovanskou mytologii jako něco, co by mohlo být skutečné, reálné. Začíná to v současnosti, mé postavy budou pátrat po zemi nesmrtelných a budou se snažit přijít na kloub nějaké záhadě. Víc toho nemůžu zatím prozradit.

Jak se Jarmila Stráníková zbavila strachu z nadpřirozena? Jaký má vztah k audioknihám? A chtěla by napsat mysteriózní knihu pro děti? Poslechněte si celý rozhovor!