V Lucembursku se s umírajícími loučí důstojně. Mají na to peníze
C’est la vie. Takový je život. Patří k němu i to, že jednou skončí a člověk odchází z tohoto světa. Záleží na tom, jak takový konec životní cesty vypadá. 70 procent obyvatel Česka si přeje prožít své poslední dny doma. Podobné přání se splní jen pětině lidí, ostatní umírají v nemocnicích. V Lucembursku je tento poměr přibližně vyrovnaný.
Dům sdružení Omega na okraji Lucemburku je béžový komplex zasazený do umělé stráně. Na panelu před vchodem do něj je napsáno Centrum pro přijímání osob na konci životní cesty. Sem se chodí umírat.
Před vchodem do jedné z místností hospicu hoří ve skleněné lampě svíčka. To znamená, že uvnitř se právě někdo loučí se zemřelým, vysvětluje mi smysl hořícího plamínku ředitel hospicu Michel Keilen.
Paliativní péče neznamená eutanazii
„Přirozeně, že se na nás obracejí i lidé, kteří žádají o eutanazii. Tu však neprovádíme a klientům to jasně říkáme. To není koncept našeho zařízení. Vysvětlíme jim, že pokud ji chtějí, musejí si sami najít lékaře a dohodnout se s ním. Eutanazie je u nás v Lucembursku za striktních podmínek povolena,“ upozorňuje psycholožka Gaby Meyerová, že Dům Omega není klinikou pro asistované sebevraždy, ale speciálním druhem nemocnice s paliativní péčí.
Shodou okolností oba zákony o takové péči i o eutanazii vstoupily v Lucembursku v platnost před dvěma lety. Předtím sdružení Omega 90 školilo profesionální pečovatele i dobrovolníky, kteří poskytovali paliativní péči v nemocnicích.
Od loňského roku provozuje sdružení i jediný hospic v Lucembursku. Dům má 15 jednolůžkových pokojů a místností pro ubytování příbuzných. V roce 2011 přijal hospic 70 pacientů.
Pacienti se mohou mít jako doma
Jdeme do jednoho z právě prázdných pokojů. Jeho hlavním vybavením je pojízdné polohovatelné lůžko, se kterým se dá velkými prosklenými dveřmi vyjet na terasu s výhledem do zeleně. Pacient může sledovat východ nebo západ slunce.
V pokoji je velká televize, polohovatelný stůl, který se dá instalovat nad lůžko, aby pacient mohl psát nebo třeba hrát karty a deskové hry. Může si do pokoje přinést vlastní obrazy a pouštět si vlastní CD. Zkrátka dělat vše, aby mu bylo dobře.
O klienty se stará větší počet pečovatelů, než kolik je obsazených lůžek. Na jednoho pacienta tak připadá jedna a čtvrt zdravotní sestry.
Rozdíl je v penězích
Bohumila Haráka z Nadačního fondu Umění doprovázet, který se do lucemburského hospicu přijel podívat, neudivila ani tak kvalita služeb a vybavení hospicu, jako spíš postoj státu k paliativní péči. „Je znatelný a citelný rozdíl mezi financováním hospicové a paliativní péče v Lucembursku a u nás,“ soudí.
„V Česku hospice dostanou z veřejného pojištění zhruba 40 až 60 procent prostředků a zbytek musí shánět privátní formou, to znamená například sponzorskými dary. V Lucembursku stát paliativní péči financuje z 85 procent. Zbytek, tedy 15 procent, je zajištěn prostřednictvím darů. To je daleko více stabilizující pro chod hospice a péči o pacienta,“ uvádí Harák.
Co mají české hospicy s těmi lucemburskými společné, je obětavost pečovatelů a pečovatelek. Jsou to lidé, kteří se denně setkávají s bolestí nebo smutkem druhých. Nesmějí se jimi nechat zlomit, ale naopak je pomoci nést.
Zavřít dveře starostem
Vyrovnat se s tím musela i Helena Nosková. Pracuje v hospicovém hnutí Vysočina v Novém Městě na Moravě, které chce se sdružením Omega 90 navázat spolupráci. „Našla jsem si obranné mechanismy, které mi při práci pomáhají,“ přibližuje.
Zkušenost s tím má i školitelka pečovatelů sdružení Omega 90, která pracovala jako sestra v hospicové péči. „Pro zachování duševního zdraví a osobního života je dobré umět za sebou po práci zavřít dveře. Starostem je třeba říct: Teď za mnou nechoďte, zítra budeme v práci pokračovat,“ uzavírá.
Zvětšit mapu: Dům sdružení Omega na kraji Lucemburku pečuje o umírající
