V lineckém kině se zastavil čas

Venku se naplno přihlásily o slovo podzimní plískanice, a v rakouském Linci proto znovu otevřel svůj sál jeden malý biograf. Obstarožní slovo biograf je přitom namístě. Tohle kino ustrnulo v čase, vypadá jako ze 30. let a zásadně promítá jenom staré filmy. Protože jsou filmy často němé, doprovází je živá hudba. A dokonce i samotný majitel kina vypadá jako ze staré pohlednice. Kino si tak oblíbili především linečtí intelektuálové a studenti.

Jedno z nejmalebnějších kin ve střední Evropě najdete v Linci na nábřeží Dunaje. Před domem stojí velká stará promítačka, takže kolemjdoucí kino neminou, i když dvouposchoďový domek vypadá stejně jako všechny okolní. Hlavní rozdíl oproti ostatním domkům v okolí se totiž skrývá uvnitř.

Majitel a provozovatel kina Georg Kügler bydlí, velmi prakticky, přímo nad kinosálem. Právě vytírá dřevěnou podlahu a nenechává se mnou nijak vyrušit. Od mokrého hadru proto huláká svůj životní příběh.

„Já jsem vystudovaný kunsthistorik. Mám rád filmy a ze svého koníčka jsem si udělal rovnou zaměstnání,“ říká čiperný šedesátník, který by svojí vizáží skvěle zapadnul například do Jirotkova Saturnina. Malé kulaté brejličky a knírek a hlavně životní heslo „všechno chce svůj čas“ jako by z pana Küglera dělaly rodáka z jiného století.

„Mám svůj časový plán a ten se musí dodržovat,“ vysvětluje pan Kügler, proč nejdřív pečlivě vyšůruje celý byt a pak mi teprve ukáže svoje kino.

Majitel a provozovatel kina Georg Kügler bydlí přímo nad kinosálem

Pan Kügler vůbec nakládá s časem velmi rozvážně. Kino připravoval osm let. Sháněl židličky po starých kavárnách a promítací techniku ve zkrachovalých biografech. E-mail používá pan Kügler příležitostně. Lepší je zavolat mu na velký starý telefon pověšený na zdi.

Vstupenka do starého kina stojí 10 eur, tedy mnohem víc než do moderního multiplexu. Štamgasti, kteří sem chodí, ale platí hlavně za neopakovatelnou atmosféru. Kinosál nepojme víc než 30 lidí.

„Promítám staré filmy, natočené přibližně mezi lety 1895 a 1940. Asi třetina z toho jsou němé filmy. Proto je tu ten klavír. Při promítání hraje živá hudba,“ vysvětluje Kügler.

Skladby z období kolem obou světových válek však v kině pana Küglera většinou neznějí. On dává přednost mladým umělcům a novějším písničkám. Díky moderní hudbě prý staré filmy dostávají jiný šmrnc.

Němé filmy v lineckém kině často doprovází živá hudba

Co se bude promítat, o tom rozhoduje pan Kügler sám. Filmy si půjčuje v archívech a zásadně promítá jen filmové pásy. Nepouští tedy žádné DVD disky.

Protože kino v zimní sezóně promítá šestkrát týdně a pan Kügler hned vedle provozuje i malou kavárnu, celý biograf si na sebe dokáže vydělat. I proto si může pan Kügler vždycky koncem května dovolit zavřít krám a odjet na letní pobyt do Tyrolska. Až do října tam vždycky jezdí jako strojvůdce na ozubnicové železnici.

Na podzim se pak pan Kügler vrátí do Lince, uklidí kino a čeká na první diváky. Evidentně to funguje. Jeho kino letos vstupuje už do své 19. sezóny.


Zvětšit mapu: kino pana Küglera naleznete v Linci na břehu Dunaje

autor: vob
Spustit audio