V keňské pustině vybudovala skleněný ráj
Před lety to byla jen pustina nedaleko keňského hlavního města Nairobi. Dnes v Kitengele vzniká umělecké sklo, které navíc míří do celého světa. Ze skromných poměrů tu vyrostla umělecká škola. Kromě skla v Kitengele najdete například gobelíny, nebo dokonce klobouky ze starých pivních plechovek.
Vstupuji do kouzelné zahrady a připadám si jako v říši za zrcadlem. Z bujné vegetace vykukuje obří šnek nebo barevný drak posetý malými zrcátky. Barvami hýří i prapodivně tvarované domy, které se skrývají v husté zeleni. Před dvaceti lety, když sem paní Nani přišla poprvé, zde byla jen pustina.
„Nebyl tady jediný strom, jen starý fíkovník na vrcholu kopce. Všechny rostliny jsem zasázela sama. Nic nekácím. Je to sice teď trochu jako džungle, ale mám to tady ráda. Zpočátku jsme museli sedět jen pod sítěmi, které vrhaly aspoň trochu stínu,“ vzpomíná paní Nani, usměvavá šedesátnice, která do Afriky přišla z Německa.
„V Německu jsem nikdy nechtěla žít. Můj otec byl slavný sochař a malíř a já byla vždycky dcera ,toho Grieshabera‘. Taky se mi však nelíbila ta byrokracie – svázanost všemi možnými nařízeními a zákazy. Prostě jsem chtěla do Afriky,“ vysvětluje, proč se rozhodla žít tak daleko od domova.
Na černý kontinent přišla poprvé v roce 1968 a krátce nato se usadila na malém pahorku nedaleko Nairobi. Tady se zanedlouho měla zrodit i první sklárna v Keni, která vyrábí sklo výhradně ručně. Za všechno přitom může náhoda.
„Když jsem přišla do Keni, pracovala jsem jako malíř pokojů. Manžel mě opustil, a protože jsem měla tři děti, přemýšlela jsem, jak je uživím. Můj kamarád architekt mi řekl: ,Podívej, Keňa je teď plná misionářů, všude se stavějí kostely. Začni do nich dělat okna.‘ Začala jsem tedy dovážet sklo, což bylo úplné bláznovství. Bylo drahé, těžké a křehké. A tak jsem odjela na kurz do Británie a začala barevné sklo vyrábět sama,“ popisuje své začátky.
Umělecké sklo dnes vyrábí i její nejstarší syn, který byl na zkušené dokonce ve sklárnách v Novém Boru. Pracovat se sklem naučila paní Nani i několik místních mužů, kteří se ukázali být talentovanými umělci. Jednoho z nich potkávám u hučící sklářské pece, jak píšťalou vyfukuje skleněnou vázu.
„Se sklem jsem se naučil pracovat tady před osmi lety. Když máš dost zkušeností, není to těžké. Nesmíš se ohně bát a pak s jeho pomocí dokážeš, co potřebuješ,“ říká Džosfat a zasvěcuje mě do tajů výroby. Ukazuje mi pec, kde se při teplotě 1100 stupňů taví sklo z rozbitých lahví. „Trvá asi 14 hodin, než se roztaví,“ doplňuje.
Surovinou pro veškeré skleněné předměty, které vznikají v Kitengele, je použité staré sklo. Paní Nani je na to také náležitě hrdá. „Sbíráme staré lahve nebo rozbité okenní tabulky. Rozbité sklo, které už nikdo nepotřebuje, vyčistíme, roztavíme a znovu použijeme. S recyklovaným sklem se obtížněji pracuje, ale výsledek stojí za to,“ shrnuje a já jí v tom musím dát rozhodně za pravdu.
