V hlavním městě Brazílie člověka pohlcuje architektura. „Brasília je splněný sen,“ říká režisér Šumných stop

Hlavní město Brazílie už víc než půl století není Rio de Janeiro, ale Brasília. Pokaždé, když se tam náš zpravodaj chystá, ptají se ho Brazilci skoro až posměšně, co tam chce dělat? Tentokrát sice měli pochopení, protože se tam odehrával impeachment, ale jinak podle nich Brasília nic zajímavého nenabízí, prý je to prázdné, nudné, naplánované město. David Koubek na to odpovídá, že jsou vedle jak ta jedle.

SHN Q2 B1. Adresa hotelu, ze kterého se dívám dolů na samý střed hlavního města Brasília. Dole spořádaně sviští auta a autobusy jak na dálkové ovládání, skrz podjezdy, po obloucích, tangentách, přípojkách. Jak kdyby se někdo při hodině geometrie hrál s kružítkem a pravítkem a pořádně se rozmáchl.

Silniční osa protíná sektory, dělící se na kvadranty a bloky. V centru pilotního plánu se nachází průsečík s monumentální osou, ta prochází esplanádou ministerstev a v jejím vrcholu leží náměstí tří mocí. Chladnější místní názvy byste nenašli ani za polárním kruhem.

Čtěte také

Architekt však mluví o přívětivém městě. „Domy se corbusierovsky odpoutávají od země na útlých nohách nebo pilířích levitují ve vzrostlém parku. Tady příroda stromům přeje. Uprostřed toho jsou uzavřená místa, kde si člověk může nakoupit, najíst se, dát si kávu, jsou tam zprávy. A protože ty takzvané kvadry jsou posunuté od sebe o půl kvadry, tak tam i toto vytváří jakési zálivy. Člověk proto nemá pocit uniformity či kavárenství,“ říká David Vávra, který na sebe nechal město sálat atmosféru při natáčení televizního dokumentu Šumné stopy.

Zvenku jako špekáček, uvnitř zázrak

Brasília není ledově nalinkovaná, je tropická. Nad hlavou modré plátno poseté bílými bobečky, slunce praží a kreslí krásné stíny, člověka pohlcuje architektura. Třeba katedrála, kvetoucí křivkami ze železobetonu z podzemí do výše.

„Je vlastně trošku titěrná. Uvnitř ale ten prostor do sebe nasává okolní nebe a rozšiřuje interiér do šíře celé Brazílie. Zvenku to vypadá skoro až jako takový prostý špekáček, uvnitř to je ale zázrak,“ říká David Vávra.

Palác Itamaraty, sídlo ministerstva zahraničí, je ukázkou geniálního využívání vodní ploch kolem budov

Půdorys města má tvar ptáka, křídla zahnutá, nejsou tu vidět žádné nekonečné nudné bulváry. „To není město totality, není to město diktátora. Juscelino Kubitschek byl velký demokrat a měl velkou razanci a vůli to prosadit. Brasília je jeden velký splněný slib, velký splněný sen,“ vysvětluje režisér a scénárista Šumných stop Radovan Lipus o prezidentovi s českými kořeny, který nové hlavní město uprostřed pustin postavil.

Čtěte také

„Uprostřed kampaně na prezidenta, v jednom městě státu Goiás, na kabině náklaďáku, se ho jeden student zeptal, jestli plánuje postavit nové hlavní město, jak je psáno v ústavě. Řekl ale, že musí splnit ústavu a tak ten plán vznikl. A jakmile nastoupil do úřadu v paláci Catete v Riu de Janeiru, požádal kongres o schválení přenesení hlavního města. Poslanci tomu nevěřili, schválili projekt, aniž by si ho pořádně přečetli, a za 3 roky a 11 měsíců slavnostně otevíral nové hlavní město,“ popisuje.

Naplnil tak myšlenku 150 let starou, zakotvenou v první brazilské ústavě. Jak říká Marta Abreu z Památníku Juscelina Kubitscheka, původně přitom ani nové hlavní město stavět neplánoval.

Politika je pro nás součást života

Přestože zbytek Brazílie často nad vlastním hlavním městem ohrnuje nos, jeho obyvatelé to vidí úplně jinak. Sama Marta Abreu je rodačka z Ria de Janeira, po rodině se jí stýská, ale už by zpátky nechtěla. „Ten stesk nějak zaháníme, rok co rok, na svátky jezdíme do Ria na pláž, ale osobně bych tu kvalitu života a své zvyky, které tu mám, neměnila,“ přiznává.

Není zdaleka sama. Dnes už vyrostly celé generace, co mají zapsáno Brasília v rodném listě i v srdci. Jako Vânia Araújo dos Santos. Brasília je pro ni krásná. „Jsem na ni hrdá, na to, že je naplánovaná, dobře zorganizovaná. Ale špatně s ní zacházejí, naše místní vláda, ti, co přijíždějí zvenčí. Já se tu narodila, vyrostla jsem tu. Dnes vidím, že potřebuje vylepšit. Dnes to není to, co bývalo, modelové město,“ vyzdvihuje.

Architekt Oscar Niemeyer byl komunista. Postavil ale v Brazílii mnoho kostelů. Katedrála v Brasílii je jen jedním z nich

Nedá na ni ale dopustit a brání ji, a cítí občas i křivdu: „V jiném městě se zmíníte, že jste z Brasílie, a už na vás útočí a začnou si stěžovat na politiku. Pro nás to je součást života tady. Ale město ani my za to přece nemůžeme, co já s tím mám společného?“

Pěšky to nejde, v autobusech je zmatek

Jednu z mála věcí, kterou Brasílianům nezávidím na jejich rozmáchlém městě je to, že musejí všude autem. Pokud někdy přijedete, doporučuji půjčit si na prohlídku aspoň kolo, jako to udělal pár, který jsem potkal před televizní věží uprostřed monumentální osy. Pěšky to podle nich opravdu nejde.

Čtěte také

„Nejhorší je slunce. Opravdu se do vás pěkně opírá,“ říká Roberta Peixotová. A její přítel Fausto Machado mi říká, že asi jediná výtka městu je právě tato, pěšky to moc nejde a v autobusech je zmatek. Jak zjišťuji, oba jsou biologové, Ajhle, z Ria de Janeira, města opěvovaného jako skvost. Prý měli také původně předsudky. Ale město je jiné.

„Je jiná, než se o ní říká. My jsme třeba byli poprvé celý týden v parku Chapada. Tamní krajina je nepředstavitelná, hory, vodopády, čistá voda,“ říká Roberta. „Člověk má dojem, že to je všechno placka, nejsou tu hory, je to všechno jednotvárné. Ale vůbec to tak není,“ přidává se Fausto.

Prostranství před kongresem přímo vybízí k nejrůznějším demonstracím

A prý i zábava se tu najde, není to prý žádné město, které vám nalinkuje život nudně. „Možná to, jak je to tu naplánované, dělá lidem potíže, protože na v naší zemi nejsme absolutně zvyklí,“ vtipkuje Roberta.

A já jejich obdiv vůči městu Brasília sdílím. Až vám někdo bude říkat: Prosím tě, co tam v té díře budeš dělat? Vždycky se ho zeptejte, jestli už v té údajné díře byl.