V dole by značku UNESCO asi nikdo nehledal

29. srpen 2009
Důl Zollverein

Což takhle udělat si malý výlet do bývalého těžebního zařízení a koksovny? Pravda, ani mně se tenhle nápad zpočátku moc nelíbil. Když už jsem ovšem zavítal do Porúří, Mekky německého těžkého průmyslu, přece jen jsem neodolal. Zážitky z bývalého dolu Zollverein jsou však jednoznačně pozitivní.

Že jsou na seznamu světového dědictví UNESCO oku lahodící stavby jako dómy v Kolíně nad Rýnem nebo Cáchách, je pochopitelné. Ale že tuto prestižní listinu obohatil v roce 2001 důl a koksovna na severu města Essen, jsem do tohoto týdne bral s velkou rezervou a moc jsem to nechápal.

Pak jsem ale zjistil, že Zollverein se titulem "největší a nejkrásnější těžební zařízení na černé uhlí" nepyšní náhodou. V oficiálním odůvodnění se dočteme, že se důl dostal na seznam světového dědictví coby "příklad vývoje těžkého průmyslu v Evropě". Při ohledání, abych tak řekl, corpus delicti ale zjistíte, že stavba nesoucí prvky Bauhausu je stejně depresivní, jako je krásná.

"Chtěli jsme celý areál zachovat a přetvořit ho ke kulturnímu využití. Vznikla tu muzea, bují tu podnikatelská aktivita a máme tu obrovské zelené plochy, které téhle čtvrti Essenu, výrazně poznamenané průmyslovou činností, dost pomohly," uvádí jeden z autorů lehce sentimentální myšlenky uchovat stohektarový areál pro další generace Peter Lampe.

"Ještě dneska jsem tak pyšný na své kolegy, kteří i s pomocí mojí maličkosti dokázali vytvořit něco tak velkolepého, na co se budou moci chodit dívat další generace. Nebyla žádná legrace udržet v provozu tak obrovská zařízení. Ještě dnes to fascinuje nejen mě, ale taky návštěvníky, které sem doprovázím," říká mi někdejší horník z dolu Zollverein Heinz Spahn a ukazuje mi na předloktí pořádnou husí kůži.

"Nechci přehánět, ale ve vzduchu tady cítíte krev a pot mých kolegů. Polévku, kterou jsme tady pod zemí vařili, už po nás nikdo na světě nedokáže uvařit. Nemyslím si, že by dnešní mladí lidé - mně bylo tehdy 20, když jsem tu začínal - ještě chtěli tuhle drsnou práci dělat," doplnil bývalý horník.

Poslední horníci z dolu vyfárali v roce 1986 a hned poté, co prostory prošly sanací, zaujali jejich místo umělci. Kulturní využívání prostor kdysi "zakázaného města" se stalo jakýmsi katalyzátorem pro ambiciózní program restrukturalizace bývalých průmyslových podniků. O tom, že se přerod dolu Zollverein vydařil, svědčí počet 800 tisíc návštěvníků, kteří velmi originální objekt ročně navštíví.

"Porúří si člověk spojuje s doly, dobýváním uhlí nebo celnicí. Jde o součást historie zdejších obyvatel. Kdyby se budovy bývaly strhly, potlačili bychom tak součást vlastních dějin a vývoj celé zdejší infrastruktury, který byl podle mě fenomenální," myslí si mladý návštěvník z Bavorska.

Nejvíc ho fascinuje charakteristická vstupní věž dolu přezdívaná někdy "Eifelovka Porúří". Ta se mimochodem stala vizuální zkratkou projektu "Porúří - Evropské hlavní město kultury 2010".

"Vstupní věž dolu Zollverein najdete opravdu na všech plakátech. Je to symbol nejen hlavního města kultury, ale taky samotného města Essenu, což zdejší obyvatelé před dvaceti lety asi nečekali a ani si to nepřáli. Celá kulturní akce se tu dočká zahájení. Konají se tu kongresy a je zajímavé sledovat hosty, jak jsou zdejšími prostory omráčeni," všimnul si Peter Lampe. Troufám si říct, že do podobného stavu dostane Zollverein taky vás.