V Česku se staví pořád pomalu. Architekti musí překonávat strašlivé překážky, říkají autoři nové ročenky

Čeho si všímat na domech nejvíc? Na co bychom se měli soustředit, abychom se uměli dívat trošku odbornějšíma očima?

Čtěte také

Architekt Libeskind: Potřebujeme víc moderní architektury. Z měst bez inovací se stávají skanzeny

Jan Schindler: To je docela složitá otázka. Určitě se vám ten dům musí přirozeně líbit. Když se vám něco líbí, znamená to, že to má správné proporce, dobré materiály, hezkou barevnost. A samozřejmě se zajímat i o to, jak dům funguje, jak se do něj chodí, jak komunikuje s okolím, s prostředím, jaký má kolem sebe veřejný prostor a co dává společnému prostoru, který tady sdílíme.

Radek Váňa: Myslím si, že to, co dané místo nebo dům dává okolí, je velmi důležité. Mám tady před sebou otevřené lesní koupaliště v Liberci, které jsme navštívili někdy v lednu nebo v únoru, což je přesně případ malé architektury. Architekti tam navrhli šatny, bufet, saunu – takový malinký domeček, který ale výrazným způsobem proměnil samotné místo.

Lesní koupaliště v Liberci je dneska centrum, kde se lidé potkávají. Je to místo, které ožilo uprostřed krásných lesů hned vedle Liberce. Takže třeba toto z architektonického hlediska není žádná objemem velká architektura, nicméně má velmi výrazný přesah směrem k místní komunitě.

A jak se podle vás proměnilo naše dívání se na stavby?

JS: Myslím si, že dnešní téma je veřejný prostor. To se hrozně posunulo za poslední roky a i soukromí investoři chápou, že jejich stavba je v nějakém prostředí a že i její kvalita úzce souvisí s veřejným prostorem. Teď mě napadá nádraží v Bubnech, které je taky krásná stavba, přitom je to v uvozovkách jenom nádraží. A hlavně umožňuje rozvoj toho území, je to opět urbanisticky takový základní kámen rozvoje celého prostředí kolem.

Když se bavíme o v pořadí už 26. vydání ročenky české architektury, tak na obalu je Ferda mravenec, jak nese na ramenou rýč. Na té kresbě mi přijde, že je docela unavený. A ve spodní části titulky knihy je pomalý šnek. Proč tam jsou zrovna oni? Jakou stavbu se rozhodli postavit? Nebo něco bourali?

JS: To byl nápad grafika knihy, pana Peciny. Souvisí to s naší situací ve společnosti. Máme asi jedno z nejtěžších stavebních řízení možná na světě, ale zcela jistě v Evropě. Nejdelších a nejsložitějších s nejvíce předpisy a zákony, takovými technickými věcmi. Takže naši architekti musí překonávat strašlivé překážky. A i přesto, že ty překážky máme a že mají handicap, dokáží udělat takto krásné stavby, které jsou prezentované v knížce.

RV: Hlavní téma letošní ročenky byly pomalé stavby. Když jsme s Jankem objížděli jednotlivé stavby po celé České republice, dělali jsme si takovou interní statistiku. Ptali jsme se architektů, jak dlouho to trvalo od prvního nápadu až po samotnou realizaci, kterou mohou vidět čtenáři v knize. A průměr byl třeba osm devět let. Ale bylo tam i několik příkladů, kdy architekt přesně s tím rezignovaným rýčem přes rameno řekl: „Hele, trvalo nám to 20 let.“ Což samo o sobě o české architektuře leccos vypovídá.

Pozitivní překvapení

Když se na to podíváme slovy čísel, kolik se letos přihlásilo staveb?

RV: Sto osmdesát staveb. Je jich tam třicet pět.

Co nestačí pro to, aby se tam stavba dostala?

Čtěte také

Tančící dům slaví 30 let. „Hollywoodský kýč, zaznívalo tehdy od odborné veřejnosti,“ vzpomíná architekt David Tichý

JS: Když ke každé stavbě dostanete spoustu materiálů a fotografií, výkresy, plány, texty, tak jenom to nastudovat je poměrně náročný úkol. A vzhledem k tomu, že si člověk uvědomuje, že za každým projektem je spousta práce, snaží se svědomitě projít všechny materiály, které měl k dispozici. A já opravdu můžu říct, že těch 180 projektů, které se přihlásily, by všechny měly právo v publikaci být, ale bohužel je omezená tím číslem 35, tak se to musí redukovat. Zvažuje se spousta věcí, ale nedají se jednoduše vysvětlit jednou větou.

RV: Potom jsou důležité i osobní návštěvy. Strávili jsme několik měsíců v autě a jezdili jsme po České republice, po Moravě a myslím, že 60 jsme jich viděli naživo. To je taky důležité, protože vybírat stavby podle fotografií nebo textů by bylo dost riskantní. A samozřejmě jinak to vypadá na fotce a jinak to vypadá potom v reálu.

No právě. Když jste viděli něco na fotce a přijeli jste do toho reálu, překvapilo vás někde něco?

JS: Já jsem zkušený člověk, takže když vidím plány, dokážu si to už dobře představit. Ale měl jsem spíš vždycky pozitivní překvapení. I když jsme tam přijeli v devět večer, už byla tma, vždycky jsem byl nadšený tím, že jsem viděl život v tom domě a okolí. Dalo mi to ještě víc, než co jsem zavnímal z podkladů.

Co to ukazuje o naší architektuře?

RV: Myslím si, že to ukazuje vzrůstající kvalitu. Určitě bylo z čeho vybírat a jak říkal Janek, z těch 180 staveb by jich tam asi i těch 180 být mohlo. Jsme limitovaní počtem stran knihy.

A co to říká o Česku v letech 2024–2025?

RV: Že stavební kultura je na evropské úrovni, si myslím. A pro nás asi i ta špatná zpráva, že je to pořád strašně pomalé, že se tady pořád pomalu staví.

JS: Ačkoliv stavíme projekty, které jsou třeba šest až sedm let staré, pořád byly tak dobré, že jsou schopné obstát. To je asi dobrá zpráva hlavně pro naše architekty, že jsou takto šikovní.

Co bylo k vidění v rámci putovní výstavy ke knize? Je ročenka určena především architektům? A která sakrální stavba se jako jediná dostala do jejího aktuálního vydání? Poslechněte si celý rozhovor.