V belgických Antverpách mají čtvrť, které říkají diamantová, a protékají tudy miliardy. Na první pohled to ale nepoznáte

„Pro brusiče je zásadní znát minerální strukturu diamantu. To mě ve škole nenaučili. V kurzu jsem tehdy strávil čtyři roky. A stejně jsem potom o diamantech nevěděl skoro nic,“ vzpomíná Pieter Bombeke, holohlavý pán s šedivou bradkou a brýlemi, ve své prostorné světlé dílně obklopený nespočtem nástrojů, ale i pokojových květin.

Vášeň to hned nebyla

K řemeslu ho prý v 60. letech přivedli prarodiče, kteří se oba věnovali práci s diamanty. Ze začátku ale Pietera práce s diamanty nenadchla, to přišlo až později.

„Všechno o struktuře jsem se naučil, až když jsem sám začal pracovat. Základní struktura diamantu je krychle. Nejtvrdší část je na vrcholcích. Jakmile tohle pochopíte a máte v hlavě ten trojrozměrný obraz, zvládnete s diamantem udělat vše, co je potřeba. Pak už potřebujete jen správné nástroje,“ prozrazuje Pieter.

Pieter vyndává dva pomuchlané papírové sáčky. Z jednoho vysypává malé nazelenalé kamínky. A z druhého ještě menší bílé třpytivé. Obojí jsou diamanty, ty nazelenalé se používají pro průmyslové účely, ty bílé jsou na šperky. A jsou taky hodnotnější. Většinu jich kupuje z Konga. Dozvídám se, že diamant je možné vybrousit do několika standardizovaných tvarů. Kromě nich ale Pieter navrhl i své vlastní.

Čtěte také

Kousek záře v písčité břečce: reportér Pavel Novák si vyzkoušel rýžovat měsíční kameny

„Briliant je standardní forma. Tak 90 procent světového trhu s diamanty tvoří brilianty. Navrhl jsem třeba tenhle tvar, jmenuje se „malý drak“. Funguje, protože odráží víc světla v porovnání s briliantem. Je blyštivější. Pokud bych dělal jen brilianty, musel bych soupeřit s indickým trhem. Oni mají masovou produkci. Mají 400 tisíc brusičů, kteří dělají brilianty. Proč bych s nimi měl soupeřit? Dělám proto svoje designy,“ vysvětluje Pieter.

Pořád mě to baví

Nejvíc je Pieter pyšný na diamant, kterému říká lapač snů: „Podle indiánských lapačů proti nočním můrám. Chtěl jsem si ten tvar vyzkoušet.“

Pieter mi ukazuje brož z bílého zlata ozdobenou diamantem ve tvaru lapače snů, tenhle konkrétní vyrobil pro sebe a brož prý při zvláštních příležitostech sám nosí. Kdybych si takovou chtěla pořídit, zaplatila bych prý v přepočtu asi sto tisíc korun. Ani v sedmdesáti letech Pieter neuvažuje, že by odešel do penze.

„Jsem hodně kreativní, a mám to rád. Mám i kolegy, jednomu je 79, ani on nechce skončit. Nechceme sedět doma.“

Pietr usedá k brousicímu stroji a jde zpracovávat jeden z kamenů. A já opouštím jeho dílnu, která je ve třetím patře nenápadného domu přímo v srdci diamantové čtvrti. Přestože se v této části města odehrávají každý rok obchody za miliardy, samotná diamantová čtvrť je spíš nenápadná a ošuntělá.

Diamanty ženy neomrzí

Diamantová čtvrť je skutečně velmi multikulturní. Podle počtu kolemjdoucích v jarmulkách a kloboucích je na první pohled patrné, že je zde velmi silná židovská komunita, ta tu ostatně kdysi byznys s diamanty založila. Patří k ní i Ilan Elisha a jeho děti, majitelé jednoho z obchůdků se šperky.

Čtěte také

Do svých šperků zaplétá magii. Drátování je formou terapie a meditace, líčí drátenice Monsterance

„Jsme tu od roku 1989. Většina zákazníků přichází pro snubní prsteny. Po těch je největší poptávka hlavně mezi mladou generací mileniálů. Přichází i starší lidé, ti se zajímají více o vytříbené, módní šperky,“ vypočítává Ilan Elisha. 

Nejvíc jdou prý aktuálně diamantové šperky na odbyt u zákazníků z Hong Kongu nebo Spojených států.

„Evropa je v recesi, ale i tak jsou tu stále zákazníci. Myslím, že dokud budou na světě existovat ženy a lidé se budou brát, bude o diamanty zájem. Krize nekrize,“ uzavírá Ilan a jde se věnovat zákazníkům. Do obchodu právě přišel mladý pár z Rakouska a vybírají prstýnky.