Uzdravovat oběti zneužívání v církvi bude jednou z priorit. „Nezdravá hrdost nám nedovoluje smíření,“ říká budoucí pražský arcibiskup Přibyl

Svatý stolec včera v poledne informoval o tom, že jste a budete jmenován pražským arcibiskupem s tím, že se funkce ujmete na konci dubna. Jste tedy pražským arcibiskupem už teď tím jmenováním, nebo budete arcibiskupem až 25. dubna?

Máme podobnou situaci například u prezidenta republiky, který je v nějakém termínu zvolen, ví, že jistě se prezidentem stane, až složí slib – stejně tak je to u mě. Já vím, že budu pražským arcibiskupem, ale stanu se jim plně až tehdy, když se ujmu svého úřadu, což je konec dubna. Já teď sám nevím, čím jsem: jmenovaným pražským arcibiskupem a současně administrátorem, čili dočasným správcem litoměřické diecéze.

Vy jste už včera řekl, že do svého nového působiště chcete přinést otevřenost. Máte pocit, že pražské arcibiskupství není dost otevřené?

Určitě v každé organizaci, která má silnou vnitřní strukturu a třeba svoji specifickou kulturu, podnikovou, firemní nebo organizační, je vždy trošku nebezpečí, že nakonec bude organizace nebo organismus uzavřenější.

Je to ostatně obecně nebezpečí i církve a možná i jakékoliv komunity, rodiny a obce; že v jistém momentě začneme být sami se sebou spokojení a nemáme potřebu jít ven. Ale to my si jako křesťané nesmíme dovolit, protože naším základním posláním je evangelizace, hlásání evangelia – to znamená neustále ze sebe vycházet.

Čtěte také

Nemůžeme zůstávat uzavřeni jen do ulity svého myšlení a ostatní vylučovat, říká emeritní biskup Malý

Já nechci říci, jestli je arcibiskupství uzavřené nebo otevřené, ale chci říci, že otevřenost chci přinášet. V neposlední řadě také proto, že já jsem takový.

Mluvili jsme o napětí ve společnosti. Když se zaměříme na katolickou církev, co je tam zdrojem napětí?

Já myslím, že to je různý pohled a různé akcenty na fakt víry. Tam, kde se křesťanství nebo víra stává naukovým systémem a ztratí vztahovost – to znamená, že tady je Kristus, ve kterém jsme uvěřili, čili k němu máme vztah – potom se může stát, a je to podle mě stejný mechanismus, že někdo to vidí tak, někdo to vidí tak, a protože bráníme posvátné, je to o to urputnější boj, o to urputnější polarita.

Cesty uzdravování

Zítra přijme prezident republiky Petr Pavel oběti sexuálního zneužívání v katolické církvi. Máte v plánu se s nimi sejít i vy?

Zrovna dneska před pár hodinami mi psal Jan Rozek, který je organizátorem těchto záležitostí, že by oběti měly zájem se se mnou setkat a jestli bych já na to přistoupil. Tak jsem mu odpověděl, že ano. Já na to čekám, protože jsem téměř rok předsedou komise pro prevenci zneužívání při České biskupské konferenci a myslím, že jednou ze základních věcí je znát se s těmi oběťmi, mluvit s nimi; naslouchat jejich příběhům možná ještě víc než s nimi mluvit.

Včera jsem to vyjádřil na tiskové konferenci nebo možná i na více tiskových výstupech, že jsem připraven a že pokud se nic nestane, tak určitě to sám nabídnu, až se ujmu úřadu. Dnes už pan Rozek psal, tak jsem mu odpověděl, že datum: kdykoliv budu mít volno a místo, ať si zvolí oni sami, protože pro oběti je také důležité, aby to bylo místo neutrální. Když se jim něco stalo v církevním prostředí, není úplně nejlepší nápad je přijímat v biskupském paláci nebo v kostele.

Čtěte také

I agresor je často oběť. Bez práce s těmi, kdo ubližují, násilí nikdy nezmizí, říká psychoterapeutka z Diakonie ČCE

Bude to pro vás důležité téma?

Bude to pro mě důležité téma, je to pro mě důležité téma a bylo to pro mě důležité téma. Myslím, že teď budu moci se stejnou energií být v této věci efektivnější, takže se na to svým způsobem těším. Samozřejmě, poslouchat bolestné příběhy nebude žádná radost, to očekávám, že bude velmi smutné, velmi bolestné. Ale já to považuji za povinnost duchovního, naslouchat těmto lidem, kteří jsou jistým způsobem na okraji, často i na okraji našeho zájmu. Buď mlčí, protože už to vzdali, anebo křičí, protože se jim děje velké bezpráví.

Máte pocit, že se s tím katolická církev v Česku vyrovnávala dobře, nebo budete to chtít zásadním způsobem změnit?

Není to zase žádná novota. Postupem času, od roku tuším 2019, zavádíme nové a nové způsoby, jak tomu čelit a jak s oběťmi komunikovat. Ale zpočátku to bylo vedené, řekl bych, neznalostí. Mentalita řešení věci byla: je tady kauza, je potřeba ji vyřešit, jakoby sprovodit ze světa, jako se to dělá třeba v trestních záležitostech. Myslím, že právně, de iure se to v pořádku řešilo.

Nicméně s oběťmi je spojena také část terapeutická. Ti lidé se potřebují uzdravovat. Terapie začíná tím, že jim někdo uvěří jejich příběh. Potom je tady záležitost pastorační, doprovázení lidí, protože když mluvíme o zneužívání v církvi, oni doznali v církvi velkého zranění a teď právem očekávají, že také dojdou pochopení a někdo s nimi půjde cestou uzdravování. To je úkol každého duchovního. A když jsem teď na té špici, tak to považuji za jednu ze svých priorit.

Nezdravá hrdost, která nám říká, že druhému neukážu slabost tím, že se mu omluvím, že tím ztratím autoritu, pozici, nám nedovoluje cestou smíření jít.
Stanislav Přibyl

Jako litoměřický biskup jste zdůrazňoval potřebu smíření se sudetskými Němci. Ostatně letošní rok jste označil za rok smíření, v souvislosti s 80. výročím odsunu nebo vyhnání Němců z poválečného Československa. Budete toto téma podobně akcentovat jako pražský arcibiskup?

O ničem jiném tady nemluvím, protože tato práce s napětím a navazování zdravých vztahů a jakási pokojná atmosféra ve společnost a v církvi, myslím, že je velmi podstatně spojená se smířením. Protože napětí působí také to, že si ublížíme. Nejde potom říci: co jsme si, to jsme si a jedeme dál. Vždy jsem byl vychováván k tomu, že když jsem něco provedl, bylo potřeba se omluvit.

My katolíci chodíme ke zpovědi. Často je zpověď karikována: vy se tam vyzpovídáte a pak si to můžete dělat znova. Ale já jsem byl veden k tomu, že než jdu ke zpovědi, tak se jdu omluvit těm, kterým jsem ublížil, z čeho se budu potom zpovídat před Bohem. Takže smíření je strašně důležitá medicína, kterou všichni potřebujeme. A jenom taková nezdravá hrdost, která nám říká, že přece druhému neukážu slabost tím, že se omluvím, že tím ztratím autoritu, pozici, nám nedovoluje cestou smíření jít.

Čtěte také

Duka: Jsou tu prvky, které naši společnost deptají mnohem víc než inflace. Chybí nám pravda a láska

Pak to chodí tak, že se rozpadají různé vztahy včetně rodinných, společenských apod. Přitom by kolikrát stačilo říct ‚promiň‘ a nějak to napravit. Tuto praxi, kterou mám zažitou jako křesťan, katolík, vidím jako strašně důležitou medicínu pro celou společnost.

Tady jsme ji aplikovali na bolest ran zasazených před 80 lety. Já myslím, že už to nejsou ani česko-německé vztahy, že ty jsou dobré, ale že se ukazuje, že co si lidé tehdy udělali, se nevyřešilo, ale šlo se jakoby dál. A ono to pořád hnisá a stále se to vrací. Jak jsem ten rok vyhlásil, píší mi lidé především z Německa, z Čech, ale i z jiných států, říkají nebo píšou mi své osobní příběhy. Dočíst někdy ty příběhy bez slzy v očích je téměř nemožné.

Jsou to třeba i příběhy mé rodiny. Já jsem se díky tomu dozvěděl, že naše rodina, ačkoliv jsme byli Pražáci, daleko od hranic, že jsme i v rodině měli co do činění s tímto případem a že rádio, na kterém já jsem poslouchal pohádky jako dítě u babičky, bylo rádio, které dostal můj děda, když byl mobilizován v roce 1946 a musel jít tzv. uklízet po Němcích.

Takže teď vlastně zjišťuji, že uměl-li jsem pohádku o Červené karkulce, tak to bylo na základě toho, že někdo někdy někomu ukradl rádio. Já vím, že to je možná až úsměvné, ale pro mě je to zasahující. Tyto rány jsme zasazovali a zasazujeme, a pokud nebudeme schopni vyřknout omluvu a smířit se, tak to s námi půjde z kopce. To platí dnes a platí to i tady.

Na co poukazuje budoucí arcibiskup Stanislav Přibyl v souvislosti se spory kolem Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy? Jak se ve věci může jako Velký kancléř fakulty angažovat? A jak se hodlá věnovat pozvedání náboženské gramotnosti? Poslechněte si Dvacet minut Radiožurnálu.