Utrpení obětí romského holokaustu je potřeba neustále připomínat, shodují se potomci přeživších

Čtěte také

Tenkrát jsme mlčeli. Zapsáno v paměti

Vzpomínky na válečné události se v rodině paní Eliny Machálkové předávaly z generace na generaci. Její maminka o hrůzách druhé světové války mluvila otevřeně – o tom, jak je jeden poněmčený Čech vyhnal z jejich domu a rodina pak musela přežívat v malém zahradním domku. Sama se sice koncentračnímu táboru vyhnula, ale těžkému osudu neunikla. Byla totálně nasazená a každý den docházela pěšky z Nesovic u Vyškova do Slavkova, protože jako Romka nesměla cestovat vlakem. Denně tak ušla třicet kilometrů.

Její pradědeček však takové štěstí neměl. Když byli jeho tři synové povoláni k nástupu do koncentračního tábora, šel dobrovolně s nimi. Dva z nich se pokusili utéct z Osvětimi, ale byli dopadeni a krutě potrestáni. „Pověsili je za branou a nechali je tam viset zaživa. Pradědeček se na to musel dívat, dokud nezemřeli,“ popisuje paní Machálková rodinné vyprávění. Ani on sám nepřežil. Z celé rodiny se z Osvětimi nevrátil nikdo – podle dochovaných informací zahynulo přes čtyřicet lidí.

Čtěte také

Písně z táborů smrti

V koncentračním táboře skončila i maminka Marcely Surmajové, tehdy osmiletá holčička. Viděla znásilnění, vraždy i mrtvá těla. Aby přežila, kradla shnilé brambory. Jednou ji přistihl dozorce a udeřil ji pendrekem – jizva jí zůstala celý život. Po válce se o svých zážitcích snažila mluvit, ale často se při vyprávění rozplakala. „I tak ale ve vyprávění pokračovala, chtěla, abychom to věděli,“ vzpomíná paní Marcela.

Podle Zdeňka Daniela se válečné trauma přenášelo i na další generace. „Tatínek s maminou o tom vždycky vyprávěli, žili tím. Když jsme jezdili do Tuřan, kde měl dědeček druhou rodinu, viděl jsem jako dítě tety s vytetovanými čísly. Bylo to něco, co člověk nemohl přehlédnout,“ říká. Už ve čtvrté třídě mu otec poprvé vyprávěl o koncentračních táborech a  2. světové válce a později spolu navštívili Ravensbrück i další místa spojená s nacistickým terorem. Otec samotný koncentráku unikl, když jen na poslední chvíli vytáhli z náklaďáku - válku pak prožil u tety v Oslavanech. Teprve postupně si skládal celý příběh své rodiny z úředních záznamů a vzpomínek.

Čtěte také

Lety u Písku. Opomíjená historie romského holokaustu

Kronikářka Marie Hrdinová zdůrazňuje, že pouhá čísla nedokážou vystihnout skutečný rozsah utrpení. „Tu hrůzu bychom si měli připomínat každý den, stále ji připomínat. Jako kronikářka se snažím  hledat konkrétní příběhy obětí, abych na nich mohla ukázat, že ti lidé měli své životy, zájmy i rodiny. A potkalo je obrovské neštěstí. Ani po osmdesáti letech od konce války by se na to nemělo zapomínat,“ říká.