Utkání by měla být ozdobou soutěže, ne přehlídkou nenávisti, říká Martin Procházka. Jak vnímá současný český hokej?

Začnu úplně odjinud než hokejem. Jak vnímáš jako sportovní profesionál to, co se odehrálo v sobotu během derby? A čím to, že na hokeji je taková situace téměř vyloučena?

Přiznám se, že jsem byl v šoku. Nikdy jsem o ničem podobném neslyšel. V momentě, kdy fanoušci – nebo spíš vyšinutí lidé –, vyběhli na druhou stranu proti kotli Sparty a začali házet rachejtle a světlice, jsem úplně zkoprněl. Připadalo mi to naprosto nenormální. Záběry hráčů utíkajících do útrob stadionu byly děsivé. Bylo vidět, že mají strach. Dokonce došlo k polití a napadení brankáře.

Čtěte také

iROZHLAS

Expertka: Incident na derby vysvětluje dlouhodobá nenávist. Radikální fanoušci nehrají podle zákonů

Je to absolutně neakceptovatelné. Doufám, že už se nic podobného nebude opakovat. V tu chvíli už nešlo jen o sportovní výkon hráčů, ale i o jejich bezpečnost. Tohle prostě musí být potrestáno.

A čím to je, že v hokeji to není nikdy tak vyhrocené? Je to dáno tím, že je člověk v hale?

Určitě, samozřejmě. K incidentům ale samozřejmě dochází. Vzpomínám si, že když jsme hráli ještě federální ligu a hráli jsme na Slovensku za Kladno, tak nás v Nitře taky napadli fanoušci. Stalo se to kvůli vyhrocené situaci v zápasu. Obránce Jiří Veber, který je momentálně trenérem v Plzni, byl napaden a zkopán do hlavy. Policejní eskorta nás musela vyvést z města, protože jsme se nemohli dostat k autobusu. Bylo to velmi nepříjemné. Takže stávalo se to dřív, ale v dnešní době si myslím, že to na hokeji není možné. Na ledě jim ujedete.

Nicméně pocit, že se na vás žene skupina fanatických fanoušků, kteří vám chtějí ublížit, je velmi nepříjemný za jakýchkoli okolností.

Vnímá vůbec profesionální sportovec to, že jeho chování může mít vliv na tuto anonymní skupinu diváků?

Čtěte také

Rulík volí zajímavý mix mladých hráčů, ale i zkušených borců, kteří uspěli v Praze, míní Procházka

Myslím, že před každým derby se atmosféra stupňuje. Už jen pochody fanoušků, kteří jdou proti sobě, vytvářejí dopředu averzi. Potom se to přenáší i na to hřiště mezi hráče. Přijde mi to zbytečně moc přitažené. Pořád je to sport, fotbal, utkání, které sice možná může rozhodovat o titulu, rozhodně to ale není o tom, že se tam všichni pokopou a pomlátí. To, co předvedl Chorý, byl úplně vymazaný faul.

Celkově je to už za hranou a upřímně nevím, proč to tak je. Utkání by měla být ozdobou soutěže. Derby je přece zápas, na který se všichni těší, chodí tam děti. Nemůže to být taková kopanina. Za mě je to zbytečně přitažené a hlavně by si to měli uvědomit samotní hráči – že to dělají pro diváky, že to je sport, ne prostor pro nenávist.

Na pravém křídle by mě to nebavilo, protože tam jenom čekáte na nahrávku.

K lednímu hokeji patří už několik let přízvisko národní sport. Pátého května roku 1996 zažila naše země úplně poprvé ten moment, kdy jsme mohli křičet, že jsme mistry světa. Ty jsi byl ve Vídni ústředním hrdinou. Jak na to vzpomínáš?

Návraty byly vždycky hezké. Pamatuji si, když jsme vždycky jeli z letiště po Evropské dolů a podél silnice stály davy lidí, kteří nás chtěli vidět. Atmosféra byla skvělá – jak na Staroměstském náměstí, tak pak v pražských podnicích, které jsme obcházeli s pohárem. Lidé byli hrdí a byli to oni, kdo nám dali sílu to vybojovat.

Když se podíváme na zlatou éru, která následovala po Vídni a vyvrcholila Naganem, kdo definoval systém hry, který se držel až do roku 2005. Byl to trenér Luděk Bukač, nebo Ivan Hlinka?

Myslím, že začátek je spojený s Luďkem Bukačem. Chtěl mít jasně nastavené principy hry, srozumitelné pro všechny hráče. Přišel také se systémem levé křídlo dozadu, který byl poměrně propracovaný. Postupně se to ještě vyvíjelo, že střední útočník hrál třetího hráče dozadu. Postupně v tom pak pokračoval i Ivan Hlinka. Mně osobně to vyhovovalo, protože jsem hrál levé křídlo a hodně jsem se najezdil. Pořád jsem byl v akci.

Čtěte také

Když si dnes pustím Nagano, tak si říkám, co to je za sport. Klička už dnes neznamená úspěch, zamýšlí se hokejový expert David Pospíšil

Na pravém křídle by mě to nebavilo, protože tam jenom čekáte na nahrávku. Levé křídlo v tehdejším systému bylo pořád u kotouče. Bylo to hodně o bruslení.

Na začátku milénia začalo tyto principy přebírat zámoří. Skutečně tomu tak bylo, nebo jde jen o domněnku nás fanoušků?

Myslím, že se to postupně změnilo v tom smyslu, že zámoří začalo vnímat, že se nemusí hrát jen tradiční kanadský styl – tedy nahazování kotoučů do útočného pásma, dojetí za pukem a souboj s obráncem –, ale že se dá vyhrávat i technickým hokejem.

Celé tři roky to nemohli pobrat, že je porážíme technickou hrou, postupně si to ale začali osvojovat. Velký vliv v tom měl například Detroit, který patřil mezi první týmy hrajícími evropský hokej. Nebylo to ale jenom o Češích, významnou roli v tom hráli i Rusové a Švédové, kteří do NHL přinesli jiný pohled na hokej. Klasický kanadský hokej už vymizel.

Myslíš, že opět přichází chvíle, kdy by se měl znovu český hokej proměnit?

Radim Rulík už to udělal. Oproti éře trenéra Jalonena, jehož hokej byl podle mě méně atraktivní – hodně založený na defenzivě, ustupování a s minimem střel –, přišel Rulík s výrazně aktivnějším pojetím hry.

Jak moc vstupuje do práce trenéra sociální sítě? A jak moc důležitý je v hokeji talent? Poslechněte si celý rozhovor.