ÚSTR hromadami zlaťáků neoplývá. Tomu, jak to celé dopadlo, jsme ale zabránit nemohli, oponuje bývalý náměstek ředitele Matějka

Nové vedení Ústavu pro studium totalitních režimů tvrdí, že je instituce ve svízelné finanční situaci. Kdo může za to, že ÚSTR přišel o své sídlo v Praze na Žižkově? Proč fungování Ústavu opakovaně provázejí konflikty a vášnivé debaty? A má vůbec existence této instituce skoro 33 let po listopadu 1989 smysl? Tomáš Pancíř se zeptal bývalého náměstka ředitele Ondřeje Matějky.

Nový ředitel Ladislav Kudrna označil situaci Ústavu za neutěšenou a svízelnou. Jakým přívlastkem byste stav, ve kterém jste ÚSTR předali, označil vy?

Označil bych ho za dobrý, dokonce částečně po odborné a obsahové stránce za velmi dobrý. Co se týče finanční situace, tak svízelná je situace všech veřejných institucí v Česku. Neznám veřejnou instituci, která by mohla o sobě říci, že oplývá penězi. Takže pokud nové vedení čekalo, že přijde a objeví hromady zlaťáků, které bude moci používat volně podle svého uvážení na všechno, co bude chtít, tak takto to v českých veřejných institucích v posledních letech nevypadá.

Čtěte také

V porovnání s jinými veřejnými institucemi na tom tedy podle vás ÚSTR není finančně špatně?

Je na tom standardně. Posledních několik let se rozpočty krátily. Podle toho je potřeba každý rok uvažovat pečlivě o tom, co se bude dělat, co se nebude dělat. A je to rozplánované až do poslední koruny. Úkolem každého vedení je pak peníze shánět, a to externě nebo vyjednáváním na ministerstvu financí apod. To naše vedení osm let, myslím, dost úspěšně dělalo.

Pojďme ke konkrétním bodům kritiky. Začít musíme tím, co vyvolává nejvíce pozornosti, tedy budovou ÚSTR. Ústav pro studium totalitních režimů za vašeho vedení de facto přišel o své sídlo v Praze na Žižkově. Vy jste v roce 2017 zahájili rekonstrukci budovy. Měl se vyměnit její plášť, který obsahoval i azbest. Po odstranění pláště se ale ukázalo, že nový plášť je těžší, a že konstrukce budovy by ho neunesla. Navíc se objevily další problémy třeba s požárním zabezpečením. Oprava pláště v ceně v řádu desítek milionů se tak změnila na celkovou opravu budovy v řádu stovek milionů korun. Na to už ale stát peníze nedal. Výsledkem je, že už pět let na Žižkově stojí torzo budovy obalené v bílé látce. Není jasné, kdy a kde by Ústav mohl získat sídlo nové. Kdo podle vás může za to, jak rekonstrukce dopadla?

Těch důvodů je víe. Příběh ale určitě neskončil úspěchem. Na druhou stranu je potřeba se na to podívat z širšího pohledu, pokud chceme hledat viníky. Za prvé, budova je z poloviny 70. let, byla projektována jako dočasná na 15 let. V 90. letech byla kolaudována na trvalé užívání, ale to neznamená, že se s ní technicky cokoli stalo. Bylo to administrativní rozhodnutí. To znamená, že budova plánovaná jako provizorní byla trvale užívána, a to až do dní, kdy jsme začali s rekonstrukcí.

Čtěte také

Už v roce 2004, tedy více než 13 let před tím, než jsme konečně mohli s rekonstrukcí začít, byl stanoven její havarijní stav. Jednou se stalo, že vypadlo okno na ulici. To znamená, že budova byla ve velmi špatném technickém stavu, ale dlouhodobě se to neřešilo, respektive se nepodařilo správcům budovy, což bylo třeba ministerstvo informatiky, sehnat prostředky na to, aby se mohlo s rekonstrukcí začít. Je, řekl bych, dost přirozené, že čím později se s rekonstrukcí začalo, tím horší pak byla rizika pro provedení.

Nestalo se vlastně nic netypického. Po odkrytí konstrukce se ukázalo, že ocelová konstrukce nemá nosnost, jaká se předpokládala. A to zejména proto, že v 70. letech se na té stavbě de facto šidilo, což nebylo možné zjistit dříve.

Vy říkáte, nebylo možné to zjistit dříve. Zároveň ale říkáte, že původně to byla dočasná budova na 15 let. Nemělo vás toto vést k větší opatrnosti? Neměli jste si zadat nějaké další posudky, aby se na to, že je konstrukce slabá, přišlo dříve, a ne až potom, kdy za desítky milionů korun bude sundán plášť?

Udělali jsme všechno, co jsme udělat měli. Měli jsme projekt od autorizovaného projektanta, který měl platné stavební povolení, aktualizované na soudobé normy v roce 2016, tedy v době, kdy jsme se dohodli s ministerstvem financí, že budeme moci začít. Poté v roce 2017 došlo k dalším úpravám, takže projekt byl zcela aktuální. Problémem ale bylo, že některé průzkumy nebylo možné provést za provozu, protože budova byla plná azbestu. Nebylo to tedy možné udělat v době, kdy tam byli lidé. Budova se musela nejdříve vystěhovat.

Čtěte také

Pak se zvážil relevantní kus fasády a na něm se ukázalo, že váží něco jiného, než co předpokládal projektant. A to byla situace, se kterou projekt počítal. To znamená, že je možné, že bude potřeba tu konstrukci zpevnit. Dál jsme pokračovali podle plánu, a sice, že konstrukci budeme muset zpevnit. V návaznosti na to se ale ukázaly další potíže – nedostatečné protipožární zabezpečení. Proto padlo rozhodnutí udělat celkovou rekonstrukci a musím dodat, že i se souhlasem ministerstva financí.

Nedělali jsme tedy nic, co by ministerstvo financí neschvalovalo. Až poté, kdy jsme měli nový projekt na celkovou rekonstrukci de facto hotový a mohli jsme začít stavět, tak ministerstvo financí pod vedením Aleny Schillerové, pro nás dost překvapivě, najednou na jaře 2020 začalo signalizovat, že nebude chtít rekonstrukci financovat.

Chápu tedy dobře, že pokud vám někdo vyčítá, že už pět let stojí na Žižkově torzo obalené bílou látkou, tak to není proto, že byste nic nedělali. Vy jste připravili projekt stavby, a skončilo to na ministerstvu financí. Chápu to dobře?

Za nás je to tak. Původní projekt byl za zhruba 140 milionů korun. Po přepracování na celkovou rekonstrukci, to bylo, pravda, 470, což je výrazný nárůst, ale jenom za ty dva roky, co se bývalo mohlo stavět, tak už to bylo skoro 750 milionů. Jenom za ty dva roky, co se stavba nerealizovala, se ceny zvedly o tolik. Byl to ale samozřejmě odhad. Finální cenu by určilo výběrové řízení.

Čtěte také

Vy jste ve svém prohlášení z předminulého týdne spolu s bývalým ředitelem Hazdrou napsali, že vlivem různých politických a možná ještě víc developerských tlaků ministerstvo financí najednou začalo bránit v projektu stavby nového sídla. O jaké politické a developerské tlaky šlo? Kdo za tím stál?

To samozřejmě nemůžu takto říct. Nemáme na to žádné doklady. Několikrát nás ale oslovili developeři s tím, abychom pozemek prodali. My jsme to odmítli. Zároveň jsme nikdy nedostali srozumitelné vysvětlení toho, proč vlastně ministerstvo financí poté, co nás několik let podporovalo v přípravě nového projektu rekonstrukce, to najednou odmítá.

V jakém stadiu je policejní vyšetřování trestního oznámení podaného na bývalé vedení ÚSTR v souvislosti s nepovedenou rekonstrukcí? Proč se bývalé vedení ÚSTR více neangažovalo v hledání jiného vhodného sídla? A proč změny ve vedení instituce vždy provázejí velké emoce? Poslechněte si celých Dvacet minut Radiožurnálu.

autoři: Tomáš Pancíř , opa
Spustit audio

Související