Ušmudlaný design v nóbl restauracích? Důležitější je maximalismus na talíři, připomíná Pavel Maurer
Možná jste už také někdy vkročili do restaurace, která vypadala hodně omšele. Oprýskané židle, rezavé dekorace a čouhající drát ze zdi mohou ale být pečlivě vypiplaným designem. Právě o takových podnicích je dnešní glosa odborníka na gastronomii Pavla Maurera.
Dnes bych se s vámi rád podělil o své názory na interiéry restaurací. V současné době frčí něco, čemu já říkám škrábaná omítka a škaredý design. Většinou jde o stěny poměrně drahých podniků, kde už nekralují zlaté rámy ani tapety z bůvolí kůže, ale zeď je pokud možno totálně zdevastovaná, občas na vás kouká nějaká zapomenutá neomítnutá cihla a při troše štěstí narazíte i na plesnivou omítku a šmouhy od špinavé stěrky.
Připomíná mi to časy, když já jsem si na sídlišti, jako chudý student, vlastnoručně natíral starou vypelichanou štětkou svůj pokojík a předtím jsem musel mýdlovou vodou umýt ze zdi několik let staré nánosy předešlých generací: Válečky s jeleny, růžový primalex a zašlé vápno.
Tak přesně tohle mi dnes připomínají mnohé zdi trendových nóbl restaurantů. Ne, že by se mi to nelíbilo, někdy tahle novodobá interiérová revoluce má své opodstatnění. Pasuje k celkovému konceptu podniku, k jeho jídelnímu lístku a především k cílové skupině návštěvníků.
Oni jsou většinou i podobně vystajlováni: Trochu roztrhané kalhoty, kérky za krkem, vlasy rozcuchané a vousy dlouhé. Číšnici i hosté. Někdy se mi to zdá malinko přes čáru, když koukají jakoby zapomenuté dráty ze zdi a elektrická skříň nemá žádná dvířka. To se pak trochu obávám, abych nedostal místo řízku s bramborovým salátem spíše 220 voltů.
Všechno je ve skutečnosti mnohem dražší
Někdy mne naopak velmi potěší kreativní recyklace. Lampičky a stínidla zrobené ze zavařovacích sklenic, stoly a židle chytře smontované z vyřazených palet. Také se mi moc líbí a přiznávám, že změť starých židlí a bazarových křesel v některých hipsterských podnicích vytváří milou domácí uvolněnou atmosféru.
Jenže někdy je to příliš. Někdy ten takzvaný škaredý, poničený, poškrábaný a laciný design s námi nehraje fér. Ono to sice vypadá, že majitel neměl na lakýrníka a malíře, a že musel hodně šetřit na nábytku. Jenže všechno je ve skutečnosti mnohem dražší než ve zbrusu novém stylovém prostředí. Tak co vlastně chci?
No, upřímně řečeno, já se v restauraci chci hlavně dobře najíst a jak to tam vypadá, sice není nedůležité, ale rozhodně to není prioritní. A navíc, když pak zjistím, že musím v ceně jídla a pití ještě doplatit dílo šíleného architekta, tak to se raději spokojím s minimalismem v designu, zato však důsledně vyžaduji maximalismus na talíři!
