Ušetříme a nemusíme se přejídat. „Doggy bag“ ocení každý kulturní člověk, myslí si Pavel Maurer
Ve Francii zavádějí sáčky na odnos nesnězeného jídla z restaurací. Ušetříme a ještě se nemusíme přejídat, hodnotí balení zbytků do pytlíků či krabiček milovník dobrého jídla Pavel Maurer.
Ve Francii vstoupil před měsícem v platnost nový zákon, podle kterého musí restaurace podávající více než 180 jídel denně poskytovat zákazníkům sáčky na odnos zbytků domů. Zákon má za cíl snížit plýtvání potravinami.
To se mi líbí a hned sem mi také začaly honit hlavou vzpomínky. Vzpomněl jsem si na dědu Františka, jak říkal vtip, že jeho kamarád chodil za první republiky do řeznictví poprosit, jestli jim nezbyly nějaké odřezky pro psa, a vždy dodával: „Nemusíte to ani balit, sním to hned.“
Nebylo to vtipné, ale možná pravdivý obrázek ze života chudých. Mám ale i historku ze života superbohatých.
Když jsem měl tu čest asi před 15 lety obědvat s tenistkou Martinou Navrátilovou, pamatuji si, že si s chutí poloviční vegetariánky dala klasické české šunkofleky. Dělaly se jí boule za ušima, jak jí chutnalo, ale stejně to vše nespořádala, a tak si zbytek skvělých šunkofleků nechala zabalit domů, do takzvaného „doggy bag“, jak se říká v angličtině, tedy do pytlíku se zbytky pro psa.
Nebyla to žádná póza. Ještě několikrát jsem s ní podobnou situaci zažil v luxusních restauracích v Americe i třeba ve Švýcarsku. Žena, která vyhrála nejvíc grandslamů na světě, nerada plýtvá.
Myslím, že kulturní člověk si nijak nelibuje v mrhání surovinami a hlavně jídlem. Naskýtá se otázka, jestli je ještě pořád namístě ta naše česká touha po vrchovatých talířích a současně určitý ostych požádat restauraci, aby nám zbytek zabalili s sebou domů.
Zatímco stovky milionů lidí hladoví, téměř polovina veškerých potravin na světě končí v odpadcích. Příklad francouzského zákona o sáčcích na zbytky z restaurace mi připadá zajímavý nejen proto, že ušetříme, ale také proto, že se nemusíme přejídat jen proto, aby po nás nic, co jsme si zaplatili, nezbylo na talíři.