Uplynulo 25 let od uzavření mezinárodní dohody o odškodnění nuceně nasazených za nacismu

Mezi žadateli o odškodnění v kategorii „otrocké práce“ byli i osoby postižené rasovým pronásledováním. Romové narození v Čechách a na Moravě uváděli především jako místa věznění tábory v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu a rovněž koncentrační tábor Osvětim. Největší tábor pro slovenské Romy se nacházel v Dubnici nad Váhom. Na průběh odškodňování vzpomíná Jiří Šitler.

Jiří Šitler, velvyslanec České republiky v Rakousku|foto:Joža Kolář, Český rozhlas

„Základní problém u romských přeživších byla dokumentace. Naštěstí se ale podařilo prosadit takové principy pro podávání žádosti, které ji učinily věrohodnou i na základě osobních vzpomínek a tak dále. Ale bylo celkově jasné, že každý Rom, který žil na území protektorátu během 2. světové války, musel nutně projít buď těmi nechvalně známými tábory, nebo se musel skrývat, nebo byl obětí podobné perzekuce.“

Pro Romy byla zřízena i zvláštní poradenská činnost při podávání žádostí o odškodnění.

„Pomáhali jim to vyplnit, pomáhali jim shánět tu dokumentaci. Tehdy ještě existovala u okresních úřadů funkce romských poradců, a my jsme je do toho zapojili také. Bylo možné podávat tu žádost u nich nebo přes ně, takže Romové to nemuseli řešit na dálku s Prahou atd. Snažili jsme se zohlednit specifickou potřebu této demografické skupiny.“

Další problém spočíval v tom, že tábory v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu tehdy nebyly na německém oficiálním seznamu koncentračních táborů.

„Takže podle výsledku toho jednání to vyšší odškodnění měly dostat oběti z koncentračních táborů a podobných zařízení. A ten seznam podobných zařízení se teprve vytvářel v průběhu toho vlastního odškodnění a naším cílem tam bylo prosadit i tyto dva tábory, aby ti lidé dostali stejné odškodnění jako ti, kteří třeba prošli Terezínem nebo Osvětimí. A to se podařilo.

To bylo v roce 2000. Potom 2000-2001 probíhal tento proces. To bylo vzápětí po podpisu toho společného prohlášení, jehož 25. výročí si právě připomínáme. Tak hned vzápětí následovaly ty diskuse o tom, které tábory konkrétně by měly být zařazeny na seznam zařízení obdobným koncentračním táborům.“

Počet odškodněných Romů nebyl vysoký.

„Myslím si, že mohlo jít o stovky lidí, nikoliv více, protože bohužel většina českých Romů byla za války vyvražděna, těch přeživších bylo minimum. Takže šlo především o Romy, kteří byli za války v nějakých slovenských táborech a po válce se přestěhovali na území českých zemí.“

Odškodňování nakonec mělo ještě druhou etapu.

Čeněk Růžička v bývalém koncentračním táboře Lety. Růžička zemřel v prosinci 2022|foto:René Volfík, iROZHLAS.cz

„Ještě bych zmínil to, že i po ukončení tohoto jednání o odškodnění otrockých a nucených prací ještě za pár let potom na žádost Čeňka Růžičky z Výboru pro odškodnění romského holocaustu byla snaha mimo rámec tohoto odškodnění získat buď nějaké měsíční důchody, nebo nějaké dodatečné odškodnění, které by je postavilo na roveň obětem židovským, protože židovské oběti kromě tohoto odškodnění vyplývajícího z té dohody z doby před 25 lety měly ještě další důchody. Nám se tehdy podařilo s německým ministerstvem financí dodatečně vyjednat ještě nějaký balík peněz pro tehdy romské přeživší nad rámec odškodnění z roku 2000. Pokud si dobře vzpomínám, bylo to v roce 2015. Těch lidí bylo tehdy naživu už jen dvě tři desítky.“

A jaká byla konkrétní výše odškodnění?

„Hovořím o roce 2000, takže ty částky měly tehdy samozřejmě jinou váhu, než mají dnes. Ti lidé, kteří byli v koncentračních táborech a obdobných zařízeních, tzn. i v Letech a v Hodoníně u Kunštátu, tak tam šlo o částky zhruba 250-300 tisíc korun. A ty nižší částky byly zhruba 70-80 tisíc korun, pokud šlo o jiná zařízení nebo skrývání za 2. světové války. Což vzhledem k tehdejší úrovni důchodů a příjmů nebyly zanedbatelné částky. Samozřejmě pokud se na to díváme z hlediska toho válečného utrpení, tak ani tato částka ani žádná jiná nikdy není dostačující, to je jasné.“

Jiří Šitler spolupracoval s významnými romskými osobnostmi.

Karel Holomek|foto:Muzeum romské kultury

„V té první fázi jednání kolem roku 2000 jsme nejvíc spolupracovali s panem Karlem Holomkem, to byl pro nás významný partner. A vůbec s Muzeem romské kultury v Brně. A potom v té fázi druhé o 15 let později to byl právě Čeněk Růžička. Karla Holomka jsme brali s sebou i na jednotlivá jednání, která probíhala třeba i ve Washingtonu nebo v New Yorku, byl součástí přímo naší delegace. Já jsem tehdy jako vedoucí české delegace dbal na to, aby měli možnost během těch jednání vystupovat a hovořit za českou stranu. Bylo to velmi účinné, když mluvil přímo ten přeživší, takže v tomto smyslu i Karel Holomek několikrát emotivně a velmi účinně dokázal prezentovat Českou republiku na těch jednáních.“

Vzpomíná Jiří Šitler, bývalý hlavní vyjednavač o odškodnění českých obětí nacismu.