Únik od notifikací a zpráv? Zahrada je nejlepší antidepresivum, má ve světě větší místo než před deseti lety, míní Ferdinand Leffler

Zahrada jako rodinný úkol – to mi přijde úplně skvělé. Říkáte, že zahradní architekt je svým způsobem terapeut, ať už rodinný, nebo párový. Řekněte mi, co zažíváte.

Zaprvé je to projekt, který přichází do rodiny možná ve fázi, kdy má postaveno, spoustu věcí vyřešili a debaty na téma, kam pojedeme na dovolenou, jaké si koupíme auto, mají za sebou. A teď je tady najednou zahrada. Je to svým způsobem prostředí, kterému rozumí každý – můžete do toho vzít děti, dědečky, babičky...

Ferdinand Leffler|foto:Tereza Kunderová, Český rozhlas

A děláte to tak?

Dělám, když je to jen trochu možné. Ne vždycky jsou všichni přítomní. Ale když se to povede a všichni si sednou k jednomu stolu, je to v rámci jejich životním cyklu, kde každý z nich v té chvíli je, neuvěřitelná možnost si srovnat karty, jak to kdo má, životní filosofie.

Zahrada je médium k tomu, abychom vyjádřili svou životní filosofii a svůj životní postoj. Někdo se chce víc bavit, někdo se těší na to, že si odpočine prací, někdo jiný si potřebuje sednout k ohni, aby si ujasnil myšlenky. Vy jste jako zahradní architekt moderátorem, který nabízí možnosti a nástroje, které zahrada přináší.

A co zažívám, je právě to překvapení, často v rámci partnerství, kdy jeden je překvapen, co druhý vlastně chce.

Nešvar českých zahrad a psů je, že lidi se naučí psy na zahradách venčit.

Další veliká témata jsou zvířata v zahradě. Zažil jste někdy netradiční domácí mazlíčky? Třeba kozlíček, minioslík...

Zažil. Dnes mají lidé ovečky, když mají větší zahrady. Pro mě jsou zvířata terapií, já je miluju. Když se necítíte a máte pocit, že svět není v pořádku, v kožichu psa, když ho obejmete, nacházíte klid, podstatu. Přeju rodičům, aby pořizovali psa dětem. Když jsou psi na zahradě a děti s nimi, vytáhne je to ven a celé to dává smysl. Zvířata do zahrady jednoznačně patří.

Jenže větší psisko vám zahradu trošku zničí, protože nerespektuje vaše záhonky, vyšlape si chodníček v trávníku, kde se to hodí jemu. Co pak s tím? Nebo možná co předtím s tím?

Čtěte také

Zahradní architekt o jedlé zahradě: Domácí cider, čatní nebo vajíčka jsou přece nejlepší dárek. Jak na zahradu, kde nám bude dobře?

Je to o nápadu. Kdesi na severní Moravě jsem měl velké zadání – majitelé měli dva obří bernské salašnické psy a neměli moc velkou zahradu. Přání paní byla zenová, až skoro japonská, taková ta načančaná zahrada. Zároveň chtěli být s těmi berňáky v neustálém kontaktu.

Vymysleli jsme způsob, jak to zmoderovat. Znamenalo to dost široké cestičky a záhony, do kterých se berňákovi nechce. Jemu jsme udělali místa, kde si může odpočinout, lehnout, ale nebyl to trávník.

Pěkný trávník dohromady se psy, kteří po zahradě běhají, nejde. Buď si říct: miluju psy, trávník bude vypadat, jak vypadá, anebo to vymyslím tak, aby na trávník nešli.

Nešvar českých zahrad a psů je, že lidi se naučí psy na zahradách venčit. To je chyba. Zahrada tím strašlivě trpí. Nevoní tak, jak zahrada může, naopak zapáchá, nechce se vám tam... Chtěl bych apelovat na posluchače: Vezměte minimálně na ranní venčení pejsky ven. Zahrady vám za to poděkují a bude vám tam mnohem lépe.

Předzahrádka je poloveřejný prostor

Zahradní architekt Ferdinand Leffler nemá ve své poslední knížce jenom zahrady, ale je tam obrovské téma, a to jsou předzahrady nebo předzahrádky, které můžou být bohaté, krásné, anebo můžou být zabetonované, zabordelené a vlastně nehezké. Jak často takové věci řešíte?

Vždycky. Téma je pro nás jedinečné tím, že v té chvíli děláme poloveřejný prostor. Předzahradou přenášíte krásno a emoce i do ulice. A máte možnost tu ulici ovlivnit. Kolikrát se nám stane, když se vrátíme po dvou třech letech na realizované zahrady, že se v tom nejlepším slova smyslu začnou opičit i sousedi. Probudí se a řeknou si: Když ti to mají tak hezké, pojďme taky.

Předzahrada je vítací prostor, měla by vám přinášet radost celý rok.

Je to způsob, jak manifestovat i směrem ven, že vám příroda není lhostejná, že to chcete udělat hezké. Zároveň má předzahrada svá specifika, je to první vítací prostor, je to něco, co by vám mělo celý rok přinášet radost, dát vám hezkou energii. To velká, zadní zahrada nemusí. Ta může usnout a je fajn, když spí. Ale předek by měl být připraven vám udělat radost celý rok.

A zažil jste někdy klienty, kteří třeba měli jenom tu předzahrádku a chtěli, aby to bylo opravdu parádní?

Určitě. Děláme zrovna v Belgii u Bruselu dům, kde je předzahrada. Je to takový intravilán, kde každý má jenom předzahrady a ty se stávají takovým komunitním centrem, kde se potkávají sousedé na grilovačky, pivko... A předzahrada v té chvíli musí splnit daleko víc než jenom to vítací. Je tam stoleček, židličky...

Za mě archetypální představa předzahrady je pořád lavice, kde babička sedí a zdraví sousedky a má přehled o tom, co se děje venku. Ne, že si scrolluje doma v telefonu, ale kouká na ty nejlokálnější zprávy. (usmívá se)

A myslíte si, že ještě svět za pár let takový bude? Protože já bych si ho takový přála.

Čtěte také

Daniela Kolářová: Energie z přírody přebije pohledy do zrcadla. Člověk si uvědomí, že stárnutí není podstatné

Myslím, že jo. Cítím, že právě zahrady a tyto prožitky, které si pamatujeme od babiček a všem nám dělají dobře, mají v tomto světě možná více místa než třeba deset patnáct let zpátky. A že víc a víc lidí nachází i únik od notifikací a od zpráv, které nám dobře nedělají. Právě v zahradách nacházejí klid a harmonii.

Lavice, oheň, zvířata... to je harmonizace, která mi dělá dobře, kde hledám svůj bazál a kořeny. Doporučuji to všem, kteří jsou v tomto světě nějakým způsobem rozhrkaní a není jim dobře. Pokud mají daleko les, zahradu máte za humny a můžete do ní kdykoli vyrazit. Je to nejlepší antidepresivum.

Jak do zahrady přilákat hmyz a ptáky? Jak důležité jsou pro zahrady rituály? A co je největším benefitem jedlé zahrady? Poslechněte si celý rozhovor.