Umělci opravují nenáviděnou zeď
Nejdelší dochovaný kus berlínské zdi a zároveň turistická atrakce. To je známá East Side Gallery, 1300 metrů dlouhý kus betonu pomalovaný díly 118 umělců. Obrázky líbajícího se Brežněva s Honeckerem nebo trabantu projíždějícího skrz zeď zná snad každý. Zeď je ale v neobyčejně špatném stavu a umělecká díla v podstatě mizí před očima. East Side Gallery tak prochází rozsáhlou rekonstrukcí. Vše má být hotovo 9. listopadu příštího roku, tedy dvacet let poté, co nenáviděná zeď padla.
Restaurování drolící se zdi a mizejících obrázků a obrazů je poměrně unikátní operací. Původní díla se totiž napřed zcela odstraní, zeď se posléze opraví a známé výjevy by jejich autoři měli namalovat znovu. Pořádně tvrdým oříškem se ukázalo být hledání umělců, kteří se před osmnácti, devatenácti lety rozprchli do celého světa. Zatím organizátoři vypátrali asi osmdesát procent z nich.
"Zveřejnil jsem v médiích včetně CNN a BBC celosvětovou výzvu, aby se umělci, kteří East Side Gallery vytvořili, přihlásili. Nechceme žádné cizí malíře, protože pak se vytrácí autenticita. Dokud neumřeme, tak jsme se domluvili, že svá díla budeme obnovovat sami. Když už někdo nebude mezi námi, pověříme namalováním obrazu jiného kolegu," vysvětluje šéf uměleckého sdružení East Side Gallery a zároveň jeden ze 118 autorů Kani Aláví. Rodák z Íránu žije v Berlíně od roku 1980. V době pádu berlínské zdi bydlel pan Aláví přímo u hraničního přechodu Checkpoint Charlie. Emoce vepsané ve tvářích lidí z východní části metropole proudících do svobodného světa zachytil na svém úseku East Side Gallery.
Váš obraz je už několik let vážně poškozený; je postříkaný různými podpisy a klikyháky sprejerů. Uprostřed zeje obrovská díra. Je Vám to líto? "Je určitě smutné sledovat, jak je tento historický dokument pomaličku ničen. To není prostě jen obraz. To dílo chrání tenhle kus zdi. Doufám, že se lidé stanou časem civilizovanějšími. Věřím, že kompletní sanace přispěje k tomu, že lidé budou obrazy na zdi respektovat a přestanou je ničit," řekl Kani Aláví.
"To, že někdo počmárá cizí umělecké dílo nějakými klikyháky, je samozřejmě špatně. Na druhou stranu souvislé texty, které lidé na zeď taky píší, mi nepřijdou tak hrozné. Ale ano, celkově graffiti škodí," říká svůj názor mladá turistka, která se společně s kamarádkami fotí snad u každého druhého obrázku.
Na první pohled se zdá být rekonstrukce unikátně vyzdobeného kusu berlínské zdi bohulibým počinem. Vždyť jde vlastně celosvětově o největší galerii pod otevřeným nebem. Na druhou stranu není málo těch, kteří upozorňují na skutečnost, že by se neměly investovat statisíce eur do rekonstrukce něčeho, co přineslo tolik lidského neštěstí.
"Pokud chtějí lidé zachovat vlastní identitu, musejí opatrovat i určité části své historie. Hrůzy druhé světové války a pronásledování Židů si taky připomínáme návštěvami koncentračních táborů. U berlínské zdi je to, myslím, stejné. Pokud chceme příštím generacím vysvětlovat, jaká bezcitnost se za tímto projektem skrývala, z čeho vlastně zeď byla, že nebyla z lepenky, nýbrž z betonu. Když pár autentických kusů zdi uchováme, bude se nám mladší generaci tato část historie snáze vyprávět," vysvětlil umělec.
Slovům Kaniho Alávího souhlasně přikyvuje jeden ze zedníků, který berlínské zdi vrací její někdejší tvář. Není to paradoxní stavět v roce 2008 zeď, která přímo či nepřímo zničila tolik lidských životů? "No to rozhodně. Člověku proběhne hlavou, co se tu dělo v roce 1961, kdy zeď rozdělila celé rodiny. Pro mladou generaci ale podle mě má smysl tuhle část zdi zachovat. Tady si člověk může sáhnout na historii. Však jsem si taky hezkých pár kousků vylomil a odnesl domů. Použiji je, až se vnoučata budou ptát: "Co to tady stojí za zeď?"
