Úkryt 3×3 metry a žádná okna. Památník Žanise Lipkeho v Rize vypráví příběh přístavního dělníka, který zachraňoval životy

9 fotografií

„Žanis Lipke pomohl Sophii Sternové a její dceři Hanně. Šlo o polské židovky, které ale žily v Berlíně. Odtamtud je deportovali do Rigy a internovali v tamním ghettu,“ připomíná jeden z příběhů přeživších ředitelka Památníku Žanise Lipkeho Lolita Tomsone.

„V ghettu Sophii potkal lotyšský židovský lékař Zelik Schmuljan, který se do ní zamiloval a rozhodl se jí pomoct. Byl místní, měl kontakty, a tak se mu podařilo dostat se až k Lipkemu.“

Život díky jablku

Jenže krátce nato nacisté ghetto uzavřeli a Sophii i s dcerou přemístili do koncentračního tábora Kaiserwald, což celou operaci výrazně zkomplikovalo. I tak se Lipkemu nakonec podařilo zorganizovat jejich útěk. Z tábora je nakonec dostal v přestrojení.

Čtěte také

Zmizeli před 80 lety v koncentračních táborech, teď se jejich věci vrátily rodinám

„Nevíme, koho Lipke uplatil ani jak přesně útěk zorganizoval. Víme jen, že Hanna začala při útěku plakat.“ V jidiš začala volat maminku, což byla nebezpečná situace. „Žanis měl v kapse jablko. To jí podal a německy jí řekl, že tam, kam spolu jdou, roste spousta takových jablek.“

Hanna byla hladová, jablko si vzala a přestala plakat. Lipke je tak bezpečně přivedl do svého domu na Kipsale, obklopeného jabloněmi. Několik dní je schovával pod kůlnou, v malém podzemním úkrytu, díře velké 3×3 metry. Po několika dnech se mu podařilo dostat je na venkov. Nebyl na to sám. Až do roku 1944, kdy Rudá armáda osvobodila Rigu od nacistů, mu pomáhali nejen členové vlastní rodiny, ale také mnoho dalších spolehlivých známých a přátel.

Domov v Izraeli

Sophia a Hanna válku přežily. Přes Sovětský svaz a Polsko se nakonec dostaly do uprchlického tábora v Izraeli. „Žily velmi skromně. Když ale od Německa dostaly první odškodnění, použily je na cestu do Evropy. Chtěly se setkat s příbuznými, kteří válku přežili. A Hanna měla poznat, že ne každý člověk mluvící německy je nacista.“

Čtěte také

Vždycky mě mrzelo, že věda zůstává za dveřmi. Díky stolpersteinům se dostává k lidem, říká historička

V Berlíně, v místech, kde stával dům rodiny Sternových, letos v létě odkryjí stolperstein (kameny zmizelých odkazující na bydliště lidí, kteří zemřeli během holokaustu). Konce války se totiž nedožil Hannin otec. Zemřel v koncentračním táboře Sachsenhausen. Sophii ale při transportu tvrdili, že ho poslali do Rigy a že se tam s ním znovu setká. Nepřežil ani Hannin starší bratr. Konce války se nedožil ani lékař Zelik Schmuljan. „Sophia měla jeho fotografii až do konce života,“ dodává ředitelka památníku.

V roce 1977 se Žanis a už dospělá Hanna znovu setkali. Mimochodem jabloň, ze které Žanis dal Hanně jablko, tu dodnes roste. Jen na sousední zahradě.

Pašerák s dobrým srdcem

A kdo byl vlastně Žanis Lipke? Jeho skutečné jméno bylo Jánys. „Ale Jánys je tu každý druhý muž, takže si říkal Žanis. Během první světové války vstoupil společně se svým bratrem do armády. Sloužil u Latgalského dělostřeleckého pluku. Po válce pracoval jako dělník v přístavu.“

Johanna si Žanise vzala v roce 1920 a na pomoci lidem během války se aktivně podílela|foto:Kateřina Havlíková, Český rozhlas

Z domu v Kipsale to tak měl doslova jen na druhý břeh. Dokonce až do německé okupace vlastnil jachtu. Přivydělával si také pašováním luxusního zboží. „Ve dvacátých a třicátých letech se na čaj, kávu nebo hedvábí vztahovaly vysoké daně. Lipke proto takové věci pašoval z přístavu. Jednou ho při tom chytili. Ale určitě to neudělal jen jednou,“ směje se Lolita Tomsone.

Na začátku dvacátých let se Žanis oženil s Johannou Novickou, ráznou ženou s polskými kořeny. Za války se stala jeho nepostradatelným komplicem. „Když Němci přišli prohledat jejich dům, podvázala si čelist a předstírala horečku. Jindy kašlala, jako by měla tuberkulózu. Němci se báli nákazy. Často také hrála roli prosté ženy přístavního dělníka. Ve skutečnosti ale měla velmi rychlý a moc dobrý úsudek.“

Jáma a vzpomínky

Uprostřed budovy památníku, který slouží jako muzeum, je jáma. Velká 3×3 metry. A na jejím dně běží černobílý film. Jsou to vzpomínky na to, co se dělo v domě, na zahradě a pod kůlnou Lipkových. Díra dnes symbolizuje ono stísněné podsklepení, ve kterém našlo několikadenní útočiště nejméně 55 lidí. Na dno jámy je vidět i z podkroví, kde má každý člen příběhu svou malou vitrínu s osobními věcmi. Muzeum je v interiérech velmi prosté, přitom výmluvné.

„Architektka Zaiga Gaile je proslulá svým přístupem k renovacím a tím, že dokáže dřevěným budovám vdechnout nový život. Ale Památník Žanise Lipkeho není rekonstrukcí. Je originální budovou postavenou v zahradě rodiny Lipkových. Tedy v těch místech, kde Lipkovi za druhé světové války ukrývali Židy. Někdy i šest nebo dvanáct naráz, protože Žanisovi se dařilo zosnovat i hromadné útěky.“

Muzeum skryté před světem

Úkryt byl tajným místem, a tak i muzeum je svým způsobem skryté. Leží na konci slepé uličky. „Když sem dorazíte, muzeum se nijak neliší od domů okolo. Stojí za neprůhledným plotem. Musíte zazvonit na zvonek, pokud chcete vstoupit. Nikdy nevíte, kdo vás pustí dovnitř. Když vstoupíte, musíte projít dlouhou temnou chodbou, ale nevíte, jestli vás na jejím konci bude někdo čekat. Už od příchodu tak budíme v návštěvnících nejistotu," popisuje Lolita Tomsone.

Vnitřek je prostý. Jen dřevo a beton|foto:Kateřina Havlíková, Český rozhlas

A mně se vybavuje můj vlastní příchod, kdy jsem s každým krokem v oné chodbě zpomalovala. Nebyla jsem si jistá, zda vůbec jdu správně, přestože jsem následovala popisek ‚muzeum‘ s šipkou.

„Většina návštěvníků se uvnitř cítí trochu ztraceně,“ říká ředitelka památníku a bývalá reportérka Rádia Svoboda v Izraeli. Proto dává jednoduchou radu: „Hledejte zahradu. Hledejte denní světlo.“ To do budovy pronikájedinou prosklenou stěnou na konci expozice. Jiná okna tu nejsou. stejně jako nebyla ani v úkrytu pod Lipkeho kůlnou před více než osmdesáti lety.