U indické Tungabhadry si naše reportérka připadala jako otrokářka

Řeka Tungabhadra u indické vesnice Hampí je v noci výhradně hájemstvím žab. Přes den se na jejích březích odehrává velká část života vesničanů. O tom, že kousek od řeky časně zrána ještě před rozedněním zahajuje den ranní pudža – rituální omývání slonice Parvátí, mi řekl šestnáctiletý číšník jedné z místních restaurací.

„Brzy ráno se koná v Šivově chrámu pudža. Tak kolem půl šesté. Je to napravo od bazaru, zeptej se a lidi ti řeknou, kde to je,“ radí mi. „‚Pudža men‘ vždy vyvede slonici ven a turisté ji krmí banány,“ dodává.

Čtěte také

Výslužku v podobě deseti malých indických banánů dostává slonice i ode mne.

Nejprve veřejná koupelna, pak prádelna a myčka nádobí. Vše v jednom

Ještě za tmy se jdu projít k řece, kde je neobvykle živo. Když se začne trochu rozednívat, zjišťuji, že jsem se nechtěně ocitla v jakési veřejné koupelně. Pod rouškou tmy se tu ženy koupou, samozřejmě v sárí, a myjí si dlouhé černé vlasy.

Jiné si na břehu do oblasti třetího oka vlepují ozdobnou kapku bindí nebo mydlí a omývají své děti. Ty si pak polonahé a trochu prokřehlé hrají v hloučcích opodál.

Kolem osmé se veřejná koupelna proměňuje v prádelnu |foto: Lucie Chvojková

Kolem osmé se veřejná koupelna proměňuje v prádelnu a o něco později i v myčku nádobí. Přívoz v podobě pramice poháněné motorem pendluje sem a tam mezi oběma břehy. Pokaždé je vytížená místními i turisty do posledního místečka. Je to jediný možný způsob, jak řeku překonat suchou nohou. O mostě si tu nechávají jen zdát.

V bambusové loďce

Hampí přitahuje turisty tajuplnou atmosférou romantických ruin chrámů Vijayanagaru, někdejšího hlavního města jedné z největších hinduistických říší. Cestu k těm vzdálenějším je možné si významně zkrátit a nechat se tam za pár stovek rupií dovézt loďkou.

„Jsem dělník, támhle ten muž je můj šéf. Pracuju tu čtyři roky. Tři roky jsem posluhoval a rok dělám tuhle práci na loďce,“ říká okatý indický chlapec jménem Nagi, který k mému překvapení řídí loďku a kterému není více než 13 let.

Čtěte také

Že je mu 16, mu nevěřím ani náhodou. Posadil mě k němu jeden z místních naháněčů, který mě dostal na vidinu pěkných fotografických úlovků z řeky, ale až poté, co slevil z 500 rupií na 200.

Loďka vypadá jako proutěný mělký talíř o průměru jednoho metru a je z bambusu a navoskované buvolí kůže. Nagi musí občas vyskočit do vody, aby ji i se mnou přetáhl přes silný proud.

Po řece se můžete svézt v bambusové loďce|foto: Lucie Chvojková

Připadám si jako otrokářka

„Moje rodina má problémy. Byl jsem ve škole, ale teď pracuju tady, abych vydělal peníze. Je nás doma dvanáct. Tatínek nám zemřel,“ dozvídám se od Nagiho.

Těžko odhadnout, zda je jeho příběh skutečný, nebo je to jen pohádka, která má z turistů vylákat nějaké peníze. Jeho zraněná, nedbale zafačovaná ruka ale skutečná je.

Připadám si jako otrokářka. Po chvíli ztrácím nervy a platím mu víc, než byla dohodnutá částka, i když si nedělám velké iluze, že peníze použije na léčení. Vyskakuju z loďky a brodím se ke břehu rozhodnutá pokračovat pěšky. Indie má pro Evropana připraveno mnoho překvapivých tváří.

Zvětšit mapu: v indické vesnici Hampí je řeka středobodem dění