Tváří v tvář obětem. Terapie pomáhá vězňům pochopit, jak moc druhým ublížili. Ve Vinařicích ji absolvovalo 12 lidí

Věznice (ilustrační foto)
Věznice (ilustrační foto)

Už desítky českých vězňů prošly speciálním programem, ve kterém mají pochopit, jak moc ublížili obětem trestného činu. Terapie trvá sedm týdnů a říká se jí „restorativní“ - tedy v překladu obnovující. Na první pohled to může působit děsivě - pachatelé se setkávají přímo s oběťmi, které jim popisují svou psychickou bolest třeba po násilném přepadení.

Ve vězení ve Vinařicích na Kladensku prošlo programem koncem roku 12 lidí - šest obětí různých činů a šest pachatelů, kteří se v minulosti pokusili o vraždu nebo za sebou mají loupežná přepadení.

„Jmenuji se Lukáš, jsem tady za loupežné přepadení. Bylo jich sedm,“ představuje se jeden z účastníků projektu. Na sobě má, stejně jako ostatní trestaní, šedo-modré vězeňské oblečení, je nakrátko ostříhaný a má vysportovanou postavu.

Říká, že ztratil práci a nemohl splácet půjčky. S kuklou a umělohmotnou pistolí proto přepadával s komplicem benzinové pumpy. Šlo podle něj o zkrat kvůli dluhové pasti. Nikdy dřív trestaný nebyl.

„Věřím ve změnu, věříme všichni, chceme být jiní. Chceme něco dělat, aby se to už neopakovalo, aby to venku fungovalo,“ přibližuje pro Radiožurnál.

Emoce druhých

Kousek od něj sedí v kruhu vězeň Jaroslav. Původně vyučený truhlář se podle rozsudku pokusil zabít partnerku, kterou fyzicky napadal.

Říká, že šlo o životní selhání. „Teď jsem měl možnost se úplně vcítit do role obětí, i do role přítelkyně. Snažím se načerpat pocity a emoce druhých, projekt mi otevřel oči. Ten trest, je ho třeba, ale je důležité, co si z toho člověk odnese,“ je přesvědčen.

Ve skupince obětí byla třeba Lenka. Jako sociální pracovnici jí vyhrožoval smrtí jeden z nespokojených klientů. „Vždycky, když jdu, čekám, co bude za rohem - jestli tam na mě bude čekat s nožem. Bála jsem se celý rok toho, že znova přijde. Program mi pomohl v tom, že ti kluci na druhé straně mříží jsou jen lidi. Nejsou to jen čistě agresoři, je v nich i dobro. Bourá to tu představu,“ dodává.

Empatie a porozumění

O obtěžování mluvila i Romana, která se okolí svěřila po dlouhých 30 letech. „Je to hodně silné. Já jsem to nikdy nikomu neřekla, až poprvé tady ve vězení. Pomohla mi ta reakce. Bála jsem se, jestli budou zlehčené moje emoce nebo mi bude řečeno ‚to nic, to je v pořádku‘. A tady mi ti chlapci dali velice citlivou reakci a jsem jim vděčná,“ svěřuje se Radiožurnálu.

Projekt pro oběti a pachatele organizuje Gabriela Kabátová, ředitelka Mezinárodního vězeňského společenství. V rámci programu se ale nikdy nesmí sejít oběť se svým reálným útočníkem.

„Kdybychom přivedli jeho vlastní oběť, začaly by fungovat obranné mechanismy. Ten pachatel by si to začal zase něčím odůvodňovat, proč to udělal, co ho k tomu vedlo. Tady jsou to nesouvisející oběti a mohou do detailu vypovědět, což je pro ně terapeuticky významné a u těch pachatelů se zvyšuje míra empatie,“ přibližuje.

Projekt se už konal ve věznicích ve Vinařicích, Jiřicích nebo v ženské věznici ve Velkých Přílepech. Pokračovat bude i příští rok.