Turkmeni svázali své životy s koberci
Možná vás to také napadlo, když jste v pohodlí střední Evropy narazili na orientální kobereček: Jak ho asi vyrobili? A proč má právě tyhle barvy? K vůbec nejvyhlášenějším výrobcům koberců, nejrůznějších přehozů a pokrývek patří střední Asie. O to, čí vzory jsou ty nejkrásnější, se tradičně přetahuje několik tamních zemí. Za nepsaného vítěze přitom bývá označován Turkmenistán. Co za úspěchem tamních tkalců vězí?
"Je to úplně jednoduché. Vezmete vlnu, tady provléknete, tady zavážete, přestřihnete a je to. Uzlík je hotový," usměje se od tkalcovského rámu mladá Turkmenka Ladžina Miredovová. Její prsty hbitě běhají po osnově, a tak se zdá, jakoby utkat koberec bylo stejně snadné jako třeba zavázat si tkaničku či přišít knoflík. Opak je ale pravdou. Než se prázdný rám vyplní, bude zjevně potřeba uvázat podobných uzlíků tisíce.
Jak mi Ladžina navíc vysvětluje, vyrobit koberec zdaleka neobnáší pouze vázání uzlíků. K celému procesu je potřeba připočítat ještě další týdny na spředení a barvení ovčí vlny. Ve městech už tohle všechno dnes ovládá málokdo, v turkmenských vesnicích se však podle Ladžiny ruční tkaní dodnes zachovalo téměř ve všech rodinách. Každá dívka by podle místních tradic měla mít připraven koberec ke vdavkám coby součást věna.
Doby, kdy nomádské kmeny žily v jurtách a vlněné výrobky - od koberců po nejrůznější úložné kapsy - obstarávaly v podstatě veškeré zařízení domácnosti, už jsou sice pryč. Koberce ovšem dodnes podle Ladžiny patří k povinné výbavě každého turkmenského domova.
"Koberec najdete v každé turkmenské rodině. Provází nás od narození do smrti. Jako batolata na něm uděláme první kroky. Když zemřeme, tělo do něj zabalí a je s námi i na poslední cestě. Je to část naší tradice," vysvětluje mladá dívka.
Nakolik rozmanitou podobu mohou tradiční vlněné, ale i hedvábné výrobky mít, o tom se přesvědčuji v ašchabádském muzeu koberců. Všechny exponáty tu mají společného jmenovatele - červenou barvu jako základ a složité ornamenty, z nichž přechází zrak.
Čím jsou ale právě ony v porovnání s okolními zeměmi, jako je Uzbekistán nebo Afghánistán, tak speciální, že se pyšní statutem toho nejlepšího, co střední Asie nabízí? Ptám se místní odbornice na výrobu ručních koberců Adžap Bajrijevové.
"Turkmenské koberce skutečně jsou nejkrásnější, a to prosím vás neberte jako nějaké chvástání. Jde o to, že jsou jemné a hebké jako samet. Ornamenty, které vidíte, jsou prastaré. Předávají se z pokolení na pokolení, a na rozdíl od sousedních zemí jsou jemnější a komplikovanější. Také jsou barveny výhradně přírodními materiály. To všechno je řadí k tomu nejlepšímu, co ve střední Asii najdete," vypočítává Adžap Bajrijevová, podle níž další důležité tajemství úspěchu spočívá v tom, že výroba tradičních koberců je v Turkmenistánu stále živá.
Jak se za moment přesvědčuji, i tady se ale do klasiky míchají témata ryze současná. Na stojanech visí koberce ne v tradiční červené, ale v Evropě populární smetanové nebo béžové barvě. Ze zdi na mě zarámovaný tradičními vzory shlíží portrét turkmenského prezidenta. A celou jednu stěnu hlavního sálu pokrývá obří koberec zapsaný dokonce do Guinessovy knihy rekordů - utkaný na počest prezidentova předchůdce Saparmurata Nijazova, ve světě nechvalně proslulého uzurpováním moci a vytvářením kultu osobnosti. I v tradičním odvětví se nová tvář Turkmenistánu zjevně odráží. Slávu prastarých orientálních ornamentů se jí však - alespoň zatím - zastínit nepodařilo.
