Tučňáci urazili tisíce kilometrů, u severního pólu nakonec nepřežili

17. červenec 2011
Tučňáci patagonští

Přivézt někam cizí živočišný druh, který do daného prostředí nepatří, často končívá špatně. Zkušenosti s podobnými experimenty má Norsko. Například na Špicberky dovezli pižmoně severní. Ti tam nepřežili. Do pevninského Norska zase „importovali“ lasicovité norky. Ti přežili a tamní přírodě škodí dodnes. V minulosti se také velmi neobvyklým způsobem, přes celou zeměkouli, dostali na norské souostroví Lofoty sympatičtí tučňáci.

Pátrání po tučňácích na severonorském souostroví Lofoty jsem z důvodů, které hned vysvětlím, zahájil v Muzeu norského lovu velryb ve vesnici Reine. Už tamní zjištění však jasně naznačila, že najít stopy tučňáků na Lofotech nebude snadná práce.

„O tučňácích na Lofotech jsem nikdy neslyšela. My mladí, kteří jsme tu vyrostli, už nemáme o podobné věci takový zájem, jako měly starší generace. Že jsme se tu narodili, přece neznamená, že víme vše o všem, co se tu kdy dělo,“ řekla mi Linn Ingebrigtsenová, která v muzeu pracuje. Byla vlastně ještě shovívavá – připustila, že tučňáci tu kdysi mohli žít, aniž by o tom ona sama musela vědět.

To jiní mě měli doslova za blázna. Nespletl jsem si tučňáky s papoušky? ptal se například starší muž, jako kdyby papoušci byli v severním Norsku jevem výrazně obyčejnějším než právě tučňáci.

Tučňáci měli v Norsku vytvořit novou kolonii

Jakkoli to zní pošetile, tučňáci na Lofotech kdysi skutečně žili. Ve 30. letech, nedlouho před válkou, je sem z ostrova Jižní Georgia nedaleko Antarktidy přivezli norští lovci velryb. Šlo o tučňáky patagonské, druhý největší druh tučňáků vůbec, a iniciátor celé myšlenky, jakýsi Helge Helgesen, chtěl prostě vědět, zda jsou tito živočichové schopni vytvořit kolonie ve volné přírodě i na severní polokouli. Celkem jich bylo přivezeno šestatřicet a vysazeni byli na neobydleném ostrově Röst, který patří k nejodlehlejším částem Lofot s klimatem odlišným od zbytku celého souostroví.

Na severonorských Lofotech kdysi žili i tučňáci

Myšlenka to možná nemusela být až tak bláznivá – tučňáci jsou prý vcelku přizpůsobiví a klima na Lofotech podmínkám Jižní Georgie vcelku odpovídá, ačkoliv Lofoty jsou severnímu pólu mnohem blíž, než je Jižní Georgia pólu jižnímu. Pamětníků celé akce, o níž jsem se mimochodem nedozvěděl od seveřanů, ale od jednoho chilského biologa v Antarktidě, je absolutní minimum a zmínky o experimentu chybí i ve většině knih mapujících historii Lofot.

Snaha Helgeho Helgesena nicméně nedopadla dobře – patagonští tučňáci na ostrově Röst nikdy žádnou kolonii nevybudovali a namísto toho se rozprchli a postupně vyhynuli. Jistá žena, která do té doby tučňáka nikdy neviděla, považovala dokonce jednoho takového nešťastníka za ďábla a utloukla jej prvním prknem, které měla po ruce.

Tučňáci se na Lofotech nikdy nerozmnožili, ale přesto tu přežili až do přelomu 40. a 50. let. Příčiny neúspěchu nejsou zcela známy – dost možná, že k vybudování kolonie jich bylo přivezeno příliš málo, nelze však vyloučit ani nákazu zhoubnou nemocí nebo jiné smutné důvody.

Nešlo o ojedinělý pokus

Mé hledání na Lofotech nakonec stejným kolapsem naštěstí neskončilo, a to díky setkání s Johnem Stenersenem, ornitologem a fotografem, který na ostrově Röst často pracoval. Je sice příliš mladý na to, aby si na tučňáky ve zdejších zeměpisných šířkách osobně pamatoval, ale o kuriózním experimentu Helgeho Helgesena dobře věděl.

Lofoty leží na pobřeží Atlantiku, asi 100 až 300 kilometrů severně od severního polárního kruhu

„Slyšel jsem tu historii od lidí z oblasti a kromě toho jsem také četl, že k dalšímu podobnému experimentu došlo v blízkosti Severního mysu. Těmi, kdo stáli za oběma iniciativami, přitom mohli být námořníci ze stejné posádky. Ve 30. letech to bylo považováno za něco zvláštního, ale povoleného – dnes nic podobného absolutně není možné. Každou takovou snahu by všechny možné úřady razantně zastavily a klasifikovaly jako jednání doslova kriminální vůči životnímu prostředí. Tenkrát na to však hleděli jinak,“ řekl mi.

Ať bylo, jak bylo, je asi dobře, že tučňáci nakonec zůstali tam, kam podle přírody patří. A velkým štěstím tučňáků je určitě i to, že jim experimentuchtiví Norové na oplátku na jižní polokouli nepřivezli třeba lední medvědy.

S tezí, že za neúspěchem vysazení tučňáků patagonských v severním Norsku může stát jejich malý počet, souhlasí i kurátor oddělení ptactva pražské zoo Antonín Vajdl. „Mladí ptáci jsou navíc poměrně bázliví,“ soudí v rozhovoru s Vladimírem Krocem. Celý rozhovor si můžete poslechnout ze záznamu.


Zobrazit cestu tučňáků z Jižní Georgie do severního Norska na větší mapě

Spustit audio
autor: Tomáš Sniegoň