„Tu, která tě zabije, stejně neuslyšíš.“ Viktor zůstává v ostřelovaném Kramatorsku a věří, že Donbas vydrží

„Jak tady žiju?“ opakuje Viktor otázku, kterou mu pokládám. „Je to jako v pohádce. Čím dál, tím strašnější.“  Holohlavý podsaditý chlapík se potom zeširoka usměje, zapálí si další cigaretu a dodá, že si zvykl. Kolik střel dopadlo v okolí, už nepočítá.

Čtěte také

„Konečně v normální škole.“ U Charkova postavili podzemní školu. Pojme 150 žáků a slouží jako protiletecký kryt

„Pořád sem něco padá,“ mávne rukou směrem k rozstříleným domům kolem křižovatky. Ten protější dostal zásahů několik. „Myslím, že ho trefili třikrát,“ přemýšlí Viktor a poškrábe se na opáleném zátylku. V Kramatorsku je v letošním květnu pořádné horko i bez bombardování.

Jen pár ulic odsud těsně před ohlášeným třídenním příměřím dopadla do Kramatorsku raketa. Zabila čtyři lidi. Viktor mávne někam za bytovku, jako by popisoval cestu na autobus. „Tady nic nevymyslíš.“

Bývalý dělník místní strojírny to neříká nijak hrdinsky. Spíš unaveně. Osudovost se v Kramatorsku stala součástí každodenní rutiny podobně jako neustálá kontrola telefonu nebo ranní cigareta.

Pohled od Viktorova obchodu přes křižovatku|foto:Ľubomír Smatana, Český rozhlas

„Donbas něco vydrží“ 

V samotném městě jsou ale také ulice, které zatím žádný zásah neutrpěly, jako by je válka minula. V malém obchodním centru se solidní nabídkou služeb jako by se nechumelilo. Na křižovatce bliká semafor, v rozkvetlém parku posedávají penzisté.

Donbas něco vydrží, říká Viktor|foto:Ľubomír Smatana, Český rozhlas

„Donbas něco vydrží,“ říká Viktor. Největší strach prý má z toho, aby se válka ještě nerozšířila. „Hlavně aby to nepřešlo v jaderku.“ Pak se ale znovu vrátí k cigaretě, k debatě o českém pivu, které kdysi pil, a k minulosti.

Před válkou pracoval jako obráběč v jednom z velkých donbaských strojírenských podniků. Najednou se rozpovídá, začne mluvit v odborných termínech a popisuje osmimetrový český obráběcí stroj, programování fréz a interpolaci nástrojů. Zřejmě mu to pořád chybí.

„Dělal jsem na setiny milimetru. Zakázky už ale pár let nejsou, fabrika zavřela,“ pokrčí rameny. „Až to skončí, budeme obnovovat,“ probudí se ve Viktorovi optimista.“

Čtěte také

Dřív zahrady a louky, dnes jezero plné ryb. Krajina u Irpině, která zastavila invazi, dnes slouží rekreaci

Tržby zachraňují vojáci

Část Viktorových přátel tomu asi nevěří a odjela. Jiní zůstali. On sám prý nemá kam jít. „A kdo by mě jinde potřeboval,“ krčí rameny. Děti ale poslal pryč – dcera žije u slovenské hranice v Užhorodu, syn studuje v Čerkasech.

Práce ochranky u obchůdku je spíš z nouze ctnost. Na kávu, pro cigarety a drobné nákupy sem chodí především vojáci. „Zachraňují tržby, obchod rozkvétá, musíš umět prodávat,“ mrkne očkem Viktor.

Každou noc spí doma ve svém bytě ve třetím patře. Do sklepa nechodí. „Tu svoji stejně neuslyšíš,“ říká fatalisticky. „Jestli přijde přímý zásah, ze sklepa se dostaneš ven ještě hůř než z bytu.“