Třicet let ležely loutky v bednách. Teď znovu ožívají, zve na výstavu syn loutkaře Podhůrského

Jak vás poznamenalo, že jste dětství trávil v otcově ateliéru mezi loutkami Neználka, Broučků nebo Čokoládového panáčka? 

Strašně rád na to vzpomínám, byly to hezké doby. Ateliér měl úžasnou atmosféru, vonělo tam dřevo a klih, tenkrát se ještě lepilo klihovým lepidlem, což bylo hodně aromatické lepidlo, které se ohřívalo v horké vodě. Stříkalo se tam latexem, nitro barvami, byla tam stříkárna, která byla odvětrávaná, ale v tom ateliéry byly směsi vůní cítit.

Čtěte také

Shakespeare pro batolata a stádo dinosaurů? Za program dávám ruku do ohně, usmívá se ředitel festivalu Spectaculo Interesse

Byla to dílna, dá se říct soukromá fabrika, ve které bylo pod tatínkem zaměstnaných pět lidí – soustružník, řezbář, kreslíř, maminka, která dělala oblečení a vlásky, a pak pán ve stříkárně. Tatínek udělal výkres, loutku, ta se rozkreslovala do různých dílků, pak to dělali ostatní lidé. A když to bylo nastříkané, tak namaloval obličej, maminka dodělala vlásky a byla hotová loutka.

A měl jste mezi nimi jako kluk svoji nejoblíbenější? Prý jste byl předobrazem loutky broučka?

Říká se to, když vidím fotografie, kdy mi bylo jeden dva roky, tak jsem měl stejně buclaté tvářičky jako brouček, takže určitá podoba tam je.

Co jste po otci zdědil? Neptám se na hmotné statky, ale na vlastnosti.

Je toho spousty, po strašné době po tátově smrti se hrabu v historii, nejdřív jsme dali dohromady dokument o tatínkovi v rámci výstavy, která je na Kladně. A teď se pouštím do psaní knihy s obrázky, mám předlohu, knihu o panu Trnkovi, tak stejně tak bych chtěl knihu o tátovi, protože je to stejná úroveň a chtěl bych, aby táta měl o sobě takovou památku.

Ateliér voněl dřevem a klihem. Bylo to kouzelné místo mého dětství

A najednou zjišťuji, co v sobě po tátovi mám i já. První věc určitě byla, že tatínek byl svobodomyslný člověk, nesnesl nad sebou žádnou autoritu. A proto když dostal nabídku od Walta Disneye, tak ji odmítl, protože nechtěl pracovat pod nikým, ani pod Karlem Zemanem, který mu také nabízel spolupráci.

A když chtěl pan Skupa tátu na plný úvazek, tak to také zaskřípalo, určité věci dělal z domova, pan Skupa chtěl, aby tam byl na furt. Vím z fotografií a z vyprávění, že měli krásný vztah, velmi osobní, pan Skupa měl tátu moc rád, ale došlo k domluvě, že bude nejlepší, když tatínek v určité době odejde. To bylo po tom, co pro pana Skupu udělal černošský jazzový orchestr, to byla loutková bomba, strašně populární.

Co je vlastně k vidění na Kladenském zámku na výstavě Broučci a loutkový svět Zdeňka Podhůrského?

To je takový malý průřez tátovou tvorbou, protože měl obrovský záběr, strašně těžko se to dá uchopit. V knize se snažím udělat chronologii, dostat tam co nejvíc informací, ale zase aby to čtenáře nezatěžovalo. Tatínek si ve svém ateliéru ve Spálené ulici psal kartičky, kde má napsané zakázky.

V Kladenském zámku najdete loutky Zdeňka Podhůrského|foto:Barbora Kvapilová, Český rozhlas

Od roku 1945 na první kartičce je třeba pět, šest zakázek, pak jsou třeba tři kartičky na rok. A je toho plno, co táta pro různé družstvo, loutkové scénu, muzeum dělal.  Dělal také dioramata, to byly takové 3D obrazy z loutek, fenomenální věc. Dělal dioramata pro Moravskoslezské muzeum, prehistorii s panem Augustou. A díky tomu si toho všiml Karel Zeman a tatínek dostal spolupráci na Cestě do pravěku.

Teď získávám informace ze smluv, kterými se hrabu, která loutka, která scéna, pro které muzeum se kdy dělala. Ale ten záběr je strašně veliký. Loutka v době, kdy táta tvořil, fungovala jako reklamní artikl, byla to poválečná doba a děcka loutku zbožňovaly. Jedna z největších zábav pro děti bylo loutkové divadlo. A přes loutku se do domácností dostávaly jak produkty reklamou, tak zdravotní kampaně, táta dělal pro ministerstvo zdravotnictví. To všechno se dělalo přes loutku. Loutka byla prostředek, jak to do lidí co nejlíp dostat.

Proč jste stálou expozici instaloval v Kladně?

Strašně dlouho jsem loutky z piety po tátovi nevystavoval, měl jsem to všechno v krabicích. Když táta umřel, tak s maminkou bylo těžké. Tím, že jsme všichni žili po hromadě, byli jsme na sebe hodně fixovaní. Maminka tátu milovala natolik, že nikdy pro ni nebyl žádný jiný muž. On byl obrovská osobnost.

Čtěte také

Tátu znal celý svět, říká herec Zdeněk Podhůrský. Dětství trávil v ateliéru mezi loutkami z Večerníčků

Když táta umřel, tak se loutky zabalily do beden a zůstaly v nich 30 let. A pak jsem dělal svůj projekt, charitativní festival na Lipně. A jeden z partnerů, když jsem mu řekl, že mám v bednách loutky po tátovi, vyvalil oči a ptal se, proč to nevystavuji.

Tak jsem vytáhl bedny, rozbrečel jsem se, protože jsem zjistil, že tam mám celý tátův život. Od té doby jsem pochopil, že je důležité loutky vystavovat, zjistil jsem, že na to, co dokázal, je táta nedoceněný, začal jsem se tomu věnovat, abych ho dostal zpátky, aby lidé viděli, co dělal.

A začal jsem shánět partnery. Nejdřív jsem dělal putovní výstavu, pak jsem sháněl stabilní prostory, obešel jsem všechny státní instituce, ale nikdy nikdo neprojevil zájem, abychom spolupráci uzavřeli. Až se mi ozvali z Kladna, že pan primátor by to rád podpořil, že tam mají Milera a chtěli by k tomu i tatínka. Mimochodem s Milerem byl tatínek velký kamarád.

Jak došlo k tomu, že se práci legendárního loutkaře zajímal Walt Disney? Poslechněte si celý rozhovor?