Tragédie v Lidicích s sebou přinesla i nehrdinské činy

10. červen 2011
Zblízka

Je tomu 69 let, co středočeská obec Lidice lehla popelem a její obyvatelé byli povražděni nebo odvlečeni do koncentračních táborů. Ještě dnes v mnohých tento masakr vyvolává soucit, popřípadě rozporuplné reakce a o některých událostech se příliš nemluví. Budeme vám vyprávět příběh ženy, která měla rodinu v Lidicích a 10. červen roku 1942 poznamenal celý její život.

Matka Jaroslavy Vlkové měla trvalé bydliště v Praze, proto na ni nacisté nepřišli. V Lidicích popravili její bratry, matku odvlekli do Ravensbrücku. Otec přežil. Byl v době lidického masakru ve vězení, protože v hádce nešťastnou náhodou zabil syna. Jeho příběh je součástí filmu Petra Nikolaeva Lidice.

„Režisér se mnou chtěl mluvit, aby věděl, co se tehdy stalo. Přišel s ním i historik. Jména si bohužel nepamatuji,“ vysvětluje Jaroslava Vlková. Podle svých slov jim neřekla o nic víc než nám. „Nic víc nevím. Celý příběh znám jen z vyprávění.“

O neštěstí v Lidicích vznikl film

Jaroslava Vlková se s dědou Seidlem nikdy nesetkala. Když na něj přišla řeč, raději se rozvyprávěla o babičce Anežce, která se z koncentračního tábora nevrátila. Jak prožívala poslední dny, jí popsaly ostatní uvězněné lidické ženy.

„Jen sháněla věci, zašívala si je do jednoho velkého kabátu. A to prý všechno pro Jarušku. Tvrdila, že na to nikdo nepřijde. Den před osvobozením tábora ji nechali zplynovat,“ popisuje Jaroslava Vlková, kterou vychovali příbuzní.

Vlastní matka ji dala k osvojení a provdala se za syna továrníka Schobra. Přesto na ni Jaroslava nevzpomíná ve zlém a její rozhodnutí chápe. „Máma přišla v Lidicích o všechno a její přítel také nebyl zajištěný, tak dítě nechtěl,“ nastiňuje.

Lidické ženy byly po vypálení vesnice odvezeny do koncentračních táborů

Neodpustila však některým ženám, které se do Lidic těsně po válce vrátily. Nechápe, proč její matku nepřijaly. „Když se v roce 1947 nebo 48 rozhodovalo o postavení nové vesnice, tak se usnesly, že Blažena Seidlová nedostane nic, žádný dům, protože netrpěla. I když jí celou rodinu vyvraždili, ona se bohatě vdala, takže neměla nárok,“ říká Jaroslava Vlková. Blažena Seidlová tedy nedostala nic a většinu života pracovala jako vrátná.

Osudy a příběhy obyvatel Lidic jsou jedinečné a ve své tragédii nesdělitelné. Ostatní je vnímají s určitou tichou pietou nebo patosem. Mělo by se mluvit také o činech, které do hrdinného odkazu z 10. června 1942 příliš nezapadají, jsou však jeho nutnou součástí.


Zvětšit mapu Lidic

autor: ela
Spustit audio