Tragédie v Lidicích s sebou přinesla i nehrdinské činy
Je tomu 69 let, co středočeská obec Lidice lehla popelem a její obyvatelé byli povražděni nebo odvlečeni do koncentračních táborů. Ještě dnes v mnohých tento masakr vyvolává soucit, popřípadě rozporuplné reakce a o některých událostech se příliš nemluví. Budeme vám vyprávět příběh ženy, která měla rodinu v Lidicích a 10. červen roku 1942 poznamenal celý její život.
Matka Jaroslavy Vlkové měla trvalé bydliště v Praze, proto na ni nacisté nepřišli. V Lidicích popravili její bratry, matku odvlekli do Ravensbrücku. Otec přežil. Byl v době lidického masakru ve vězení, protože v hádce nešťastnou náhodou zabil syna. Jeho příběh je součástí filmu Petra Nikolaeva Lidice.
„Režisér se mnou chtěl mluvit, aby věděl, co se tehdy stalo. Přišel s ním i historik. Jména si bohužel nepamatuji,“ vysvětluje Jaroslava Vlková. Podle svých slov jim neřekla o nic víc než nám. „Nic víc nevím. Celý příběh znám jen z vyprávění.“
Jaroslava Vlková se s dědou Seidlem nikdy nesetkala. Když na něj přišla řeč, raději se rozvyprávěla o babičce Anežce, která se z koncentračního tábora nevrátila. Jak prožívala poslední dny, jí popsaly ostatní uvězněné lidické ženy.
„Jen sháněla věci, zašívala si je do jednoho velkého kabátu. A to prý všechno pro Jarušku. Tvrdila, že na to nikdo nepřijde. Den před osvobozením tábora ji nechali zplynovat,“ popisuje Jaroslava Vlková, kterou vychovali příbuzní.
Vlastní matka ji dala k osvojení a provdala se za syna továrníka Schobra. Přesto na ni Jaroslava nevzpomíná ve zlém a její rozhodnutí chápe. „Máma přišla v Lidicích o všechno a její přítel také nebyl zajištěný, tak dítě nechtěl,“ nastiňuje.
Neodpustila však některým ženám, které se do Lidic těsně po válce vrátily. Nechápe, proč její matku nepřijaly. „Když se v roce 1947 nebo 48 rozhodovalo o postavení nové vesnice, tak se usnesly, že Blažena Seidlová nedostane nic, žádný dům, protože netrpěla. I když jí celou rodinu vyvraždili, ona se bohatě vdala, takže neměla nárok,“ říká Jaroslava Vlková. Blažena Seidlová tedy nedostala nic a většinu života pracovala jako vrátná.
Osudy a příběhy obyvatel Lidic jsou jedinečné a ve své tragédii nesdělitelné. Ostatní je vnímají s určitou tichou pietou nebo patosem. Mělo by se mluvit také o činech, které do hrdinného odkazu z 10. června 1942 příliš nezapadají, jsou však jeho nutnou součástí.