Tradice svěcení pokrmů na Bílou sobotu je v Polsku dodnes silná. Dodržuje se ale spíš už jen symbolicky
Velikonoční svátky jsou v Polsku stále nejdůležitějším obdobím křesťanského kalendáře. Už jen málokdo sice dodržuje třeba velikonoční půst, tradice spojené s obdobím od Zeleného čtvrtku do Neděle zmrtvýchvstání ale přežívají dodnes, i když často jen v symbolické podobě. To je i případ svěcení velikonočních pokrmů. Dnes lidé do kostelů přicházejí s malými košíčky třeba s cukrovým beránkem a kraslicemi, dřív s sebou ale brali doslova celou slavnostní tabuli.
„Výroba kraslic je spojená s Pašijovým týdnem. Vajíčka mají mezi dalšími svěcenými pokrmy symbolizovat nový život. Ale jejich místo nebylo jenom v košíku ke svěcení. Kraslice mají ve velikonočních tradicích mnohem větší význam,“ vypráví Gabriela Lalak z Muzea lublinského venkova. Zrovna ve světnici stavení z 19. století pouklízela byliny, kterými lze vajíčka přirozeně obarvit.
„Někdo si ty kraslice střežil několik let, rozhodně ale bylo dobré nechat si je aspoň rok. Jejich místo bylo často na parapetu nebo kdekoliv blízko okna. Lidé totiž věřili, že kraslice uchrání stavení před blesky. Asi máločeho se lidé na venkově tehdy báli víc než požáru.“
Také skořápky měly svoje využití. Nebylo možné je jen tak vyhodit na smetiště nebo vhodit do kamen a spálit. Lidé je rozbíjeli na malé kousky a rozsypávali na záhony se zasazenou zeleninou. „Mělo to sazenice chránit před škůdci,“ vysvětluje Gabriela. Vodou po uvaření vajec si zase ženy myly tvář, aby byly krásné.
Velikonoční košík
Hotové kraslice si lidé mezi sebou darovali. Třeba kmotra je dávala svým kmotřencům a kmotřenkám. A slušelo se, aby to nebyla chudá nadílka. Dívky je zase dávali chlapcům, kteří se jim líbili. Anebo se jimi snažili vykoupit na Velikonoční pondělí, aby je chlapci nepolili vodou nebo je nehodili do potoka.
Kraslice končily ale také v koších k posvěcení, jak už Gabriela Lalak ukazuje v jiné chalupě. Před sebou má prostřený stůl, na který dvě holčičky vyndávají potraviny z košíku – chléb, máslo, koláče.
„V takovém tradičním velikonočním košíku musel být bochník chleba a sladké pečivo, jako třeba mazurki nebo jiné sladké kulaté pečivo, které symbolizovalo slunce. Musel tam být také tvaroh, spousta masa, na které lidé čekali celý půst. Mohly to být klobásky, slanina, uzený bok,“ vyjmenovává průvodkyně.
Čtěte také
„V košíku nemohl chybět ani křen, sůl a pepř, beránek z másla nebo těsta, no a samozřejmě ty kraslice,“ dodává. Od návštěvníků skanzenu se následně s překvapením dozvídá i o regionálních specificích. Někde totiž prý v koších velikonočních pokrmů nemůže chybět ani med nebo ocet.
Svěcení pokrmů
Tradice svěcení pokrmů na Bílou sobotu je v Polsku dodnes velmi silná, i když spíš už jen symbolická. Do kostelů se chodí s malými košíčky a často je mají na starosti spíš děti než dospělí.
„Kdyby nás tehdejší lidé viděli, vysmáli by se nám, že asi chceme nakrmit myš. Tehdy se světilo všechno, co měli v úmyslu sníst na Neděli zmrtvýchvstání a Velikonoční pondělí. Uvědomme si, že ti lidé byli po dlouhém půstu a prostě čekali, až se konečně budou moci najíst,“ říká Gabriela Lalak.
Všechny pokrmy musely být hotové v noci na Velký pátek. „V sobotu to sbalili do velkých košů nebo prostě do velkého rance a šli na místo, kde kněz pokrmy světil,“ popisuje. Nemusel to přitom být v kostele – faráři světili pokrmy třeba i u kapliček, křížů nebo přímo v domácnostech.
Postní poločas
Do skanzenu přišly i dámy Rena a Beata, které bez váhání přikyvují, když se jich ptám, jestli tuto tradici dál dodržují.
„Samozřejmě, dodržujeme celé velikonoční triduum. Chodíme na mši, v pátek se postíme. Svěcení pokrmů také dodržujeme, i když u nás se do košíku dává ještě med,“ vyprávějí společně. Dodržování velikonočních zvyklostí přitom podle nich není jen záležitostí venkova, ale i měst.
Paní Beata ale přiznává, že je to dnes přeci jen jiné než dřív: „Já ještě pamatuji, když byla polovina postního období za námi, že si lidé prováděli lumpárny. Nám třeba ještě pomalovali okenní tabule olejovými barvami. A kdybych to rychle neumyla, tak bych měla ostudu,“ směje se.
Čtěte také
Naráží na tradici půlpostu, kdy lidé mohli trochu polevit v držení čtyřicetidenního postu. V ten den si také dělali naschvály, třeba bílili ploty, malovali okna nebo rozebírali vozy.
Vůně dětského očekávání
Velikonoce má Beata dodnes silně spojené se zážitky z dětství. „Jako děti jsme čekali hlavně na Velikonoční pondělí, ale i svěcení bylo důležité. Moji rodiče na závěr Pašijového týdne připravovali uzeniny. Přinášeli je domů ještě teplé – to tak vonělo po celém domě. Jenže to bylo na Velký pátek a to jsme je ještě nesměli jíst,“ vzpomíná.
„Bylo to čekání a očekávání. Tehdy to nebylo tak, že zajdu do obchodu, koupím a sním kdykoliv, cokoliv. Bylo to jiné,“ dodává a zdůrazňuje, že snídani na Neděli zmrtvýchvstání připravoval vždy Beatin tatínek. Tradice bohaté nedělní snídaně z posvěcených pokrmů dodnes přežívá i v její domácnosti.
Mohlo by vás zajímat
Zprávy z iROZHLAS.cz
-
Soudní lékař: Muž z kutnohorské sekty měl po rituálech mnohočetná poranění. Resuscitace přišla pozdě
-
Gabal: Maďarsko je vybydlená země plná tlustých pánů se zlatými řetězy. Magyar musí být proevropský
-
Na pražském Žižkově hoří střecha ubytovny. Hasiči evakuují lidi a vyhlásili třetí poplachový stupeň
-
Klempíř: Veřejnoprávní média nesloučíme, zruší se poplatky. Média by přišla o část rozpočtu
