Tradice dokážou zaujmout, když jsou dobře podané, míní hudebník Borůvka ze souboru Chorea Bohemica

Kdybych zůstal u představení ve Stavovském divadle, tam rodiče nosí dárky, které odevzdají a herci pak je po skončení dětem rozdávají. Co při tom prožíváte?

Vždycky pocit takové trochu nostalgie z toho, když někdo dostane dar, jakou z toho má radost, i když je to maličkost. Tam není žádná povinnost, ale lidi si zvykli za ta léta – ti, kteří na nás chodí, dnes už třeba vnoučaty, protože je to pro některé lidi trošku tradice – tak jednoduše nosí dárek, čekají a doufají, že dostanou od někoho také nějaký dárek. Neví jaký, neví od koho, a to je na tom hezké.

Čtěte také

Vánoční melodie Ježíškových vnoučat: Hudební kroužek klavíristky Lukavcové z Bystřan uzavírá darovaná Má vlast

Pořád si tam nosí zvonečky?

Bez toho to nejde. Naše Vánoce bez zvonečku prostě neexistují.

Kdy to začalo?

To jste mě zaskočil. Celé to začalo v roce ´67. A když jsem já začal dělat Vánoce, dost dávno, už tehdy Jarda Krček zvonil s lidmi. Od té doby vím, že se vždy zvonilo, vždy někdo od nás zvoní s lidmi.

Jaroslav Krček, otec zakladatel, i k jeho roli a k jeho postavě a osobnosti se vrátíme. Když jsme u těch zvyků, co je to chození Lucek?

Zvyky, jak děláme, Lucky, Perchty, vychází z takového zvykosloví, ale kdyby tam přišel folklorní znalec, tak řekne: vy tam máte Perchty, ale vždyť takto se oblékaly Lucky přece. Ono je to malinko pomíchané. Ty čarodějnice tradičně na našich představeních trošku postraší děti, které se ještě bojí – ne všechny se ještě bojí, některé se zasmějí, ale musím říct, že se tam občas ozve pláč. Jednoduše je to tak, jak je to nastavené v rodině. Původně tyto oděvy náležely Luckám.

A to, co my děláme, Lucky, které chodí a straší lidi, polévají vodou, kropí je a posypávají rýží, tak to upřímně řečeno je, z čeho v této fázi vycházela Alena Skalová, pravá matka zakladatelka.

Ono se dá dočíst v dobových pramenech, že v předvečer 13. prosince vchází do stavení čtyři mátohy, pomoučené obličeje, bílé roucho...

Čtěte také

Lucky, Barborky, Mikuláš a nakonec Ježíšek. Tradice jsou výsledkem dlouhého vývoje, říká religionista

Ano. Těm se říkalo Lucky a my jim říkáme Perchty. Asi kvůli tomu oděvu.

Někde zase Lucky chalupy jenom obcházely a pak přitiskly pomoučený obličej na okno. Byla tam taková hrůzostrašná bílá tvář a říká se, že děti z toho mívaly i psotníky.

Je to možné, protože tehdy samozřejmě nebyly Facebooky a televize, a tak se lidé báli. Anebo si dovedli představit a evokovat strach z takových maličkostí.

Zajímalo by mě, cílem operace chození Lucek je děti taky vyděsit?

Možná trošičku je dostat do latě, asi jo.

A když se tam někdo rozbrečí, na představení?

Záhy se začnou smát, protože to představení není o tom, že by mělo strašit, ale naopak potěšit.

Jakou scénu jste ve Stavovském divadle letos postavili? Klasickou, tradiční?

Ve Stavovském divadle už léta letoucí stavíme klasicky, vozíme stromy, zdobíme stromky a promítáme linoryty, které kdysi vytvořila dcera a syn výtvarníků, kteří mezi námi byli. Tak to děláme tradičně.

Prolínání tradic

Je čím dál tím těžší udržovat tradice?

Asi do jisté míry ano. Ale na druhou stranu, to, co děláme my Chorea Bohemica, Vánoce s Choreou –tak musím říct, že když někdo přijde na představení, a to mě vždy fascinuje, tak děti sedí s otevřenou pusou.

Často to bývají rodiče, kteří říkají: já nevím, jestli tam s ním můžu jít. On nikde neposedí, ona je taková neklidná, nic ji nebaví. Do divadla? A jak je to dlouhé? Dvě hodiny? No proboha. A oni tam skutečně vydrží sedět. Čili tradice možná dokážou zaujmout, když jsou nějak podané.

Že je mají už i děti někde v genech, aniž by to věděly, aniž by to tušily, a vy jenom zabrnkáte na genetickou strunu... A najednou rezonance genetických strun s vašimi strunnými nástroji a dalšími nástroji se tam objeví...

Čtěte také

Osmělil se vložit Krista do loutky. „Jde o to přeložit příběh, aby mu člověk rozuměl,“ říká výtvarník o Bachových pašijích

Když se to podaří, tak je to nádherný pocit. Možná proto to člověk dělá tak dlouho, pro ten pocit, protože jinak je kolem toho hodně starostí. Někdo by se zeptal: prosím tě, proč to děláte tak dlouho? Právě pro ten pocit, že vidíte, že někdo má radost.

Jaký je poměr tradic tradičních a potom těch umělých? Jak se to prolíná ve vašem světě?

Myslíte v tom pořadu? Možná je až s podivem. Kdyby na to přišel odborník, tak by řekl: vždyť o těch Vánocích je v podstatě až druhá půlka, první půlka o Vánocích vůbec není. Tam jsou koledy, nějaké koledování, ale v podstatě tam děláme legendy o svatých nebo různé morality, které se váží k různým obdobím. Svatý Jiří asi není vánoční legenda, nicméně je jedna z nejpopulárnějších, kterou děláme.

Když někdy něco vynecháme a nahradíme to jinou, lidi říkají: proboha, proč jste vynechali tu káni galilejskou, to mi tam chybělo. Jako když povídáte dítěti pohádku a prostě tu Popelku trošku popletete, tak dítě, když je zvyklé poslouchat, že mu někdo čte, pak řekne: mami, tam nebyly čtyři oříšky, jenom tři. Tak je to trošku i s našimi pořady. Čili první půlka je doprovozena vánočními písněmi a až druhá půlka je v podstatě o Vánocích.

Musíte o publikum, respektive i o tradice nějak usilovněji bojovat. Když se podíváte, jak se za těch 47 let, co jste u Chorey, svět změnil?

V Praze ne. V Praze je tradice zažitá a já tomu vlastně nerozumím. Proto tomu říkám hnutí, protože já si myslím, že část našeho publika jsou takoví fanoušci, jako když někdo půjde na Led Zeppelin, jako když je to kapela, která ani nemusí mít žádný plakát. My v Praze skutečně nemusíme mít žádný plakát a máme plno. Mimo Prahu to tak úplně nefunguje, ale snažíme se také občas vyrazit. Teď jezdíme pravidelně už několik let do Loun a tam je neustále víc a víc lidí. Začínají se nám množit diváci díky panu řediteli, který řekl: já je to naučím. Ono se mu to opravdu docela daří a je to bezvadné.

Jaké všemožné zvláštní a tradiční nástroje Chorea Bohemica používá? Poslechněte si celý rozhovor s hostem Jana Pokorného.