Tomáš Klus: Dialog je nejlepší cesta

18. listopad 2018

Když v roce 2012 ukončil kralování Karla Gotta v Českém slavíku, bylo to velké překvapení. Ještě větší připravil fanouškům další rok, když se na protest proti jednání pořadatelů z ankety odhlásil – a „Golden Voice of Prague“ mohl vládnout dál. Ani dvaatřicetiletý rodák z Třince Tomáš Klus už výšiny popularity neopustil. K nejoblíbenějším osobnostem české scény patří i kvůli svým postojům, které mohou někomu připadat nepřiměřené a třeba i naivní.

Potvrdí to patrně taky ohlas na jeho nové album Spolu.

Česká společnost je stále výrazněji rozdělena na dva odtažité tábory. Je název vaší nové desky reakce na tu nesmiřitelnost?

Potvrzuji, je to skutečně tak. Ale původně to tak myšleno nebylo a je úsměvné, že se všemi aktivitami, které jsem v poslední době rozpoutal, to koresponduje natolik, že to může vypadat jako kampáááň. Je zajímavé, že v okamžiku, kdy beze strachu z následků otevřeme své myšlení, začnou se věci dít daleko intenzivněji. Taky mám pocit, že se potvrzují moje slova, že mít otevřenou hlavu je nejlepší cesta. Ale musíme ji mít otevřenou jak směrem ven, tak dovnitř, tedy říkat to, co člověk cítí, ale taky poslouchat, co říká druhý. Pak můžeme najít společnou řeč, která je tolik zapotřebí.

Před prázdninami jste vyhlásil bojkot veškerých akcí spojených s koncernem Agrofert ze svěřeneckého fondu Andreje Babiše. To vzbudilo dvojí reakci - pozitivní, následovanou tím, že se někteří umělci k vašemu bojkotu přidali, ale i negativní až nenávistnou, vyčítající vám, že se pletete do politiky. Dá se říct, že by pozitivní, nebo naopak negativní ohlas převažoval?

Kupodivu převažuje ten pozitivní, což mě těší, na druhou stranu je třeba rozdělit i ty pozitivní ohlasy. Některé byly totiž až příliš glorifikující, což pak ještě posílilo mou touhu promluvit k lidem znova, protože ze sekundárního tématu se stalo to hlavní. Bojkot je spíš symbolické gesto, které samo o sobě nic nezmění. Já se ale především snažil vyzvat k občanské aktivitě, k dialogu o veřejném prostoru a o roli etiky v něm. Relativizování pravdy, které u nás právě probíhá, je podle mě už za hranou, a může se stát, že za chvíli už tady nebude pravda nic. Takového chaosu se nejvíc chytají lidi, kteří jsou hrubí a k tomu, aby zjednali pořádek, volí represivní prostředky. Tomu bych chtěl předejít.

Nejbližší koncerty SPOLU Tour Tomáše Kluse se uskuteční 20. a 21.11. v Ostravě, 26.11. v Plzni, 28.11. v Olomouci, 30.11. v Hluku a 4.12. v Českých Budějovicích

Jednoduchý úkol to tedy není.

To není. A není to samozřejmě jen na mně. Nerad bych se stal symbolem boje vůči čemukoli. Jediná možnost je otevřít velkou diskusi, ta velikost ale nespočívá v tom, že se všichni sejdeme na náměstí a budeme si to tam vyjasňovat. Spíš jde o to, aby každý, kdo má nějaký názor a současně pocit, že je schopen ho odargumentovat, ho prezentoval ve svém nejbližším okolí. Pak se ten názor třeba rozšíří i do širšího prostoru. Je potřeba ventilovat ta traumata, kterých je člověk plný, a má pocit, že o nich nemůže mluvit. Právě teď je ta správná chvíle. Největší hrozbou současnosti je akceptování života ve strachu. To by se v demokratické zemi nemělo dít.

Nové album bude možná prubířským kamenem vašeho bojkotu, protože v souladu s jeho smyslem byste o nové desce neměl dát vědět v Rádiu Impuls, v televizi Óčko, v Mladé frontě Dnes... Obáváte se důsledků?

Teď mě napadlo, že obal alba Spolu je vlastně dost podobný logu, které má právě Óčko... Ale k vaší otázce. Ta deska vychází nezávisle na mém prohlášení. Navíc se už delší dobu dostávám k lidem jinými kanály než těmi mainstreamovými. Moje písničky se víc poslouchají na YouTube než v rádiích. Deska není žádné kopí, s nímž bych šel vstříc nějakému souboji. Naopak, témata písní a zpráva, kterou se prostřednictvím desky snažím lidem předat, spočívají v tom, že je čas začít spolu mluvit. A do dialogu nemá cenu jít s předsudkem, že ten druhý je příznivcem někoho, koho já příznivec nejsem. To není ta správná cesta.

Váš kolega, písničkář Xindl X, uvedl v rozhovoru pro Týdeník Rozhlas, že dokud nedochází uvnitř Babišových médií k cenzuře, má větší cenu s nimi spolupracovat a vysvětlovat svůj postoj než dobrovolně vyklidit pole. Není přece jen umělecký bojkot spíš kontraproduktivní, zasahující jen ty, kteří s vámi žijí ve stejné sociální bublině?

Já s tím moc nesouhlasím. Když moji kamarádi zorganizují nějaký večírek a pozvou mě tam, nestrávím přece část té oslavy tím, že budu mýt jednomu z kamarádů zadek. To bych byl pokrytec. A svět sociálních bublin, to je taky otázka. Já myslím, že zrovna téma dialogu prosakuje do spousty bublin, nejen do té, v níž setrvávají lidé nespokojení s Babišem. Mně třeba ani tak nejde o postavu Andreje Babiše, já neusiluju o to, aby byl ten člověk odsouzen a strávil zbytek života ve vězení. Mně jde o morální aspekt toho, že je u nás moc centralizována v rukou jediného muže. A myslím si, že jezdit hrát na akce, které platí Babiš, a říkat tam, jak je Babiš špatný, není řešení. Současně ale nikoho nevyzývám, aby se mého bojkotu účastnil, a velmi si vážím lidí, kteří tak v souladu se svým přesvědčením žijí už nějakou dobu, aniž by na sebe upozorňovali. To jsou ti -v uvozovkách - hrdinové všedního dne. O totéž šlo mně, abych to, co si myslím, dal do souladu s tím, co dělám.

Tomáš Klus a jeho kapela

Starší generace písničkářů, Jan Burian nebo Jaroslav Hutka, tvrdí, že písničkáři mají větší zodpovědnost než ostatní. Že by měli žít „v pravdě", když o pravdě zpívají. Souhlasíte?

Naprosto. Přesně to se snažím dělat. Cesta dialogu nevede přes náměstí a pompézní akce, ale přes osobní život člověka. Vždycky, když jsem vybídnut k nějaké, třeba i politické diskusi, tak tomu věnuju čas, který je potřeba, protože člověk nemá víc prostředků než sám sebe. Tím hlavním, co jsme jako společnost poztráceli, je občanské sebevědomí a zodpovědnost za věci, které se dějí okolo nás. Hledání viníků anebo hrdinů nás obrovsky zdržuje a zároveň nám poskytuje alibi, že my přece za nic nemůžeme. Je to jak s hokejem. Když vyhrajeme, tak jsme vyhráli my, náš národ, když prohrajeme, tak prohráli oni, to mužstvo. Důležité je ale vědomí toho, že my všichni neseme část viny za to, co se děje, a zároveň pak máme i část podílu na tom, když se něco podaří. Je třeba vystoupit z té komfortní zóny beznázorového bezpečí anebo tichého názorového souhlasu či nesouhlasu a jít s kůží na trh. Jak jsem napsal ve svém prohlášení k bojkotu - nejasná doba potřebuje jasná stanoviska.

V souvislosti s vaší tvorbou se skoro výhradně mluví o textech. Ale kam jste se podle vás za těch deset let na muzikantské dráze dostal hudebně - když byste to měl demonstrovat na aktuální novince?

Myslím, že jsem se značně osmělil. Velkou roli v tom hraje muzikantské sebevědomí, což mi dopřávají především lidé, kteří mě obklopují. Pod vedením Jirky Kučerovského jsou to další členové Cílové skupiny Jan Lstibůrek a Petr Škoda. I když přijdu se sebešílenější písní, jsou schopní ne ji ořezat a upravit do schůdnější podoby, ale zahrát ji tak, jak si myslím, že by měla znít. A kolikrát jí ještě pomůžou. Mám pocit, že je fér, když člověk nesází na to, co funguje, ale snaží se o nějakou progresi ve svém vlastním pojetí tvorby. To je na nové desce demonstrováno poměrně značně, seč se ji bude někdo snažit zařadit do nějakého žánru, nebude to možné. Náš basák Honza Lstibůrek používá pro vystižení toho, co hrajeme, pojem free folk, a to je asi jediné, co desku stmeluje. Jsem sice především písničkář, ale písničkářství nevnímám tak, že je to projev člověka s kytarou. Písničkář je pro mě ten, kdo zpívá o tom, co sám prožívá.

Součástí alba jsou i výpravný buklet, podpisové karty, dokonce originální náramek. Co vás vede k takovému „nadstandardu"?

Baví mě album jako artefakt a patřím mezi příznivce interpretů, jejichž alba jsou přitažlivá i vizuálně. Dělám to taky, protože věřím, že je kolem pořád dost magorů, kteří chtějí mít doma nejen tu hudbu. Jsem šťastný, že s námi spolupracoval výtvarník a tatér Ondřej Konupčík alias Ondrash, který obalu i bukletu vdechnul život.

Životní rovnováhu dopřává manželka Tamara Klusová.

CD obsahuje dvacet jedna písní, to je pořádná porce.

Je fakt, že je to hodně, ale já neumím psát do šuplíku a taky se snažím, aby každé album bylo autentickým odrazem toho, čím v dané chvíli jsem. Dát písně z aktuálního období na desku, která by třeba vyšla až za tři roky, to by mi nepřišlo fér.

Na druhou stranu jsou nové skladby, co se týče stopáže, docela subtilní. Snažíte se o autorskou úspornost?

Snažím se jen o to, aby hudba mluvila v souladu s tím, co říká text písně, a moc neřeším, jestli to celé bude mít šest minut nebo dvě minuty. Vím, že kolikrát i zvuk, který se objeví někde uprostřed písničky, může říct víc než celá sloka. Honza Lstibůrek tvrdí krásnou věc, že totiž přistupujeme k písni jako k vrcholné formě.

Zaujalo mě, že v textech několika písní se objevuje vaše příjmení. Třeba v písni A pak: „...koně klus promění v cval, nic stejné nebude dál...“

Konkrétně u téhle písně mi to přišlo jako dobrej fór. Deset let se setkávám s tím, že mě lidi na festivalech uvádějí slovy „na pódium nyní nakluše Tomáš Klus!“ a podobně. Ale hlavně má v písni A pak slovo „klus“ svůj význam. Ta píseň je o tom, jak mi do života vstoupila láska, zhmotněná mou ženou a dětmi, a já to opravdu v životě pocítil jako přeřazení na jiný rychlostní stupeň.

V té písni s vámi zpívá vaše žena Tamara. Má na albu i nějaký autorský podíl?

Píseň Muži se ženou jsme napsali spolu, jako poslední skladbu, jež na desku vznikla. Jde ruku v ruce s tím, o čem album je. Taky vyzývá k dialogu, v tomto případě mezi mužem a ženou. Mužské a ženské role jsou pořád příliš nevyvážené. Nejsem příznivec toho, že by k vyrovnání mělo docházet prostřednictvím nějakých tabulek, spíš prostřednictvím vnitřního uvědomění. Ta píseň je kompatibilní s celým mým životem. Když jsem začal žít se svou ženou, strašně se mi ulevilo. Najednou nekulhám ani neklopýtám, moje cesta je daleko příjemnější.

Pomohlo vám i to, že jste se s rodinou odstěhovali třicet kilometrů za Prahu, na úpatí Brd?

Určitě. Pokaždé, když teď přijedeme do Prahy, říkáme si, jak jsme tady mohli bydlet. Přitom já Prahu miluju, strašně rád se tu procházím a mám několik míst, na která se rád vracím. Ale na venkově se mi žije líp, taky z toho důvodu, že spousta věcí, které ve městě člověk vnímá jako samozřejmost, mimo město samozřejmé nejsou. Venkov mi vyhovuje i životním tempem, jsem narozený ve znamení Býka, mám rád svůj klid. Navíc jsem původně z Třince, což je sice tovární město, ale v okolí jsou nádherné Beskydy. Už po pár týdnech po přestěhování jsem se najednou cítil silnější a vyrovnanější, zjistil jsem, jak obrovsky mi příroda v životě chyběla. Každé ráno teď zahajujeme tak, že bereme naše dva psy a tři děti a vyrážíme na okružní výšlap po lese... Je to takový rituál. A každý rituál, který upevňuje mezilidské vztahy a vazby, je nesmírně dobrý.

V jedné z nových písní zpíváte o tiché vodě, která jednou „promluví, prolomí hráz netečnou a zamíří do moří". Jak chápat tu alegorii - co je tou titulní tichou vodou?

Jsou to emoce, které nedáváme najevo, a přitom jsme jich plní. Nedokážeme se vyjádřit, když někoho milujeme, nevyslovíme se, ani když nám někdo ublíží nebo je vůči nám nespravedlivý. Všichni myslitelé přitom vždy podporovali život v pravdě. Teprve tehdy je totiž člověk sám sebou. Důležité je otevřít se, nechat tu netečnost za sebou, dotýkat se věcí kolem sebe, prožívat život a mluvit spolu. Naše štěstí je přímo závislé na tom, jaké vztahy máme se svým okolím. A ty budujeme především prostřednictvím toho, co říkáme, nebo neříkáme. Neznám moc lidí, kteří jsou na sebe napojení tak, že si nemusí povědět nic a vědí, na čem jsou. Proto si myslím, že je dobré zpravovat druhé o tom, co v nás probíhá. Je to daleko přínosnější - jak pro ně, tak pro nás samotné.

autor: Milan Šefl
Spustit audio

Více o tématu