Tohle typické tuniské jídlo by na kulinářské soutěži asi nezářilo. V žaludku ale vydrží dlouho

14. únor 2016
Leblebí je až příliš výživný pokrm

Dva kusy suchého chleba v misce – to je všechno, co dostanete v Tunisku, když si objednáte a zaplatíte lidový pokrm zvaný leblébí. Mírného šoku se zaražený cizinec zbaví až ve chvíli, když mu tuniský kuchař vysvětlí další rituály které se s tímto jídlem pojí…

V každé zemi na východ a na jih od Evropy mají nějaký typický lidový pokrm. Za pár babek si ho můžete dát u stánku na ulici. Nejlepší je vydat se za takovým jídlem do chudších lidových čtvrtí a platí to i pro Tunisko. Vydatnost je to, co se tamní specialitě zvané leblébí nedá upřít.

Rozlomená bageta za 30 korun?

Na chodníku v jednom tuniském podloubí stojí malý pult s hliníkovým hrncem a vedle na stolku jsou naskládané béžové keramické misky. Porce leblébí stojí v přepočtu asi 30 korun.

Kuchař bere jednu misku, hodí do ní dva kusy rozlomené bagety a celé mi to podává a ukazuje, ať si to jdu sníst ke stolečku. Vím, že levná lidová jídla bývají jednoduchá, ale s tímhle jsem se tedy ještě nesetkal.

Mé zjevné zaraženosti si všímá paní, která si také objednala porci a teď mi dává instrukce – bagetu si prý mám rozlámat do misky.

Společně s paní tak drobíme suchý chléb do nafasovaných misek a stává se z toho taková společenská záležitost. „Je to naše lidové jídlo, dáváme si ho ke snídani, k obědu nebo k večeři, to je jedno. Nejvíc se ale leblébí jí v zimě,“ říká mi.

Nádží pomáhá zákaznici s první krokem přípravy leblebí

Cizrna, harísa, česnek

Leblébí prý zahřeje. A to je dobrá zpráva, protože to znamená, že to nalámaným chlebem nekončí! A skutečně – paní mě vyzývá, že máme jít s miskami plnými drobků zpátky ke kuchaři.

Mladý kuchař se jmenuje Nádží. Odklápí teď poklici obrovského hliníkového hrnce. Do chladného lednového vzduchu se z něj vyvalila pára a Nádží nám zalévá chléb horkým vývarem z cizrny. Přisype i cizrnové kuličky a kousky chleba se začínají v horkém vývaru rozpouštět.

Čtěte také

„Tohle je pálivá harísa a teď tam přijde česnek,“ poučuje mě paní o dalších ingrediencích, které Nádží postupně na vrch misky přidává a zalévá hodně vydatnou dávkou oleje.

„Chléb a cizrna jsou základ. Pak už si každý řekne, co chce a co ne. Někdo třeba chce míň oleje, někdo zase pálivější, tak přidám harísu. Taky můžu dát navrch kousky tuňáka.“


Chléb a cizrna jsou základ. Pak už si každý řekne, co chce a co ne. Někdo třeba chce míň oleje, někdo zase pálivější, tak přidám harísu. Taky můžu dát navrch kousky tuňáka.

Nádží rozbíjí skoro syrová vejce a přidává je navrch. V horké misce pak dojdou. Přisypává římský kmín a sůl.

V žaludku vydrží dlouho

Kuchyň si Nádží chystá už večer: „Hlavně si musím připravit cizrnu, ta se vaří dlouho, tak aby byla ráno pěkně měkká. Večer ji namočím a vařím. No a pak si do misek nachystám ingredience: olivový olej, nakrájím papričky, namíchám harísu, připravím si olivy, kapari a nakládanou ředkev.“

Ve finále působí miska s leblébí esteticky, to ano. Jenže když si pak podle instrukcí všechno promíchám dvěma lžícemi, už to tak lákavé není.

A jestli je leblebí dobré? Ani sám nevím. V žaludku ale každopádně vydrží hodně dlouho.

  • Cestování
  • Reportáž