Thajsko-barmskou hranici tvoří žiletkový plot. Podél něj vznikla bizarní tržnice s použitým harampádím
O životě s ostnatým drátem za zády vědí své uprchlíci na thajsko-barmské hranici. Za uplynulých deset let prošlo uprchlickými tábory v Thajsku více než čtyři sta tisíc lidí a více než polovina z nich byli Barmánci. Většina z nich chce v Thajsku zůstat legálně, najít si práci a začít tam nový život. Některé z nich slušně živí i velmi neobvyklé profese.
Novinářská akreditace, pracovní povolení, také přesné místo, kde bude člověk nocovat, anebo termín, kdy z města zase odjede – to všechno teď zajímá Imigrační policii okamžitě po příjezdu do pohraničního města Mae Sot na thajsko-barmské hranici.
Malá Barma v Thajsku
Hraniční čára tu prochází přesně středem řeky Thaunnggin Moei. A stejnojmenná tržnice na thajském břehu je v podstatě takovou malou Barmou.
„Dva za sto. Za sto bahtů,“ přikyvuje pan Nathakorn Phatthanachatsak. V ruce má náramek z tajemného zeleného nefritu. Ten barmský je považován za nejlepší světě. Veliké peníze za něj utrácejí hlavně Číňané a zisky z těžby a prodeje tvoří až třetinu barmského HDP.
„Teď je hranice zavřená a nic nedovážím. Ale když nejsou zákazníci, je to stejně jedno. Mám veliké zásoby. Thajci nefrit nekupují, to je zboží pro Číňany, Barmánce a občas I pro Evropany,“ říká pan Phatthanachatsak.
Není kam spěchat
Thajští vojáci natáhli na svém břehu žiletkový plot a na každých dvě stě, tři sta metrů postavili ozbrojenou hlídku. „Přišel jsem do Thajska už před jedenácti lety. Nemám ale thajské občanství, pořád jen prodlužuji povolení k pobytu. Vydělávám, platím daně a rodnou zem mám tři metry od domu. Ale nemám důvod se tam vracet,“ vysvětluje mi dlouhovlasý prošedivělý pan Aymut.
Ostnatý drát má tak blízko, že když odhodí cigaretu, oharek doletí až do Barmy. Vykupuje z chrámů, domácností i státních úřadů harampádí, které už nikdo nechce. A se svými třemi syny potom všechno pomalu, beze spěchu opravuje.
„Skutečně nespěcháme. Třeba tuhle kotvu jsem sehnal až v Sukotaji – dvě stě kilometrů odtud. Neboj se, i ona najde kupce,“ pokyvuje hlavou Barmánec. Rezavá lodní kotva je tak velká, že se mu nevejde do dílny. Hnijící dřevěná socha Buddhy je na tom podobně – i ona musí zůstat před domem.
Sen o benzínovém stojanu
„Líbí? Za pět set dolarů si to můžeš odnést,“ směje se jeden ze synů pana Aymuta. Myslí si, že se mi líbí zrezivělá kabina amerického buicku. Přesně takovými si v Bangkoku zdobí majitelé barů interiér svých podniků. Jenže já spíš pošilhávám po červenomodrém benzínovém stojanu jako vystřiženém z fotek ze světoznámé Route 66.
„Přijď zítra, vyčistím ti ho a můžeš si ho odnést. Na ceně se určitě domluvíme,“ vábí mě Barmánec. Při odletu bych ten nádherný starý benzínový stojan jako nadměrné zavazadlo určitě odbavil. I s rodinou pana Aymuta bychom se na ceně domluvili. Ale přesvědčit manželku, že z ložnice dáme pryč jednu skříň a místo ní postavíme obstarožní benzínový stojan, to by nezvládl ani ten hnijící dřevěný Buddha.
Související
-
Těch, kdo umí hrát na krokodýla, na hranicích Barmy a Thajska ubývá
Etnikum jihoasijských Monů žije na území Barmy a Thajska. Spolu s monským národem mizí i jeho typická hudba a výjimečné hudební nástroje: třeba vycpaný krokodýl.
-
V Barmě se vysílaly rozhlasové hry, které informovaly o poměrech v armádě
Jaromír Marek natáčel v roce 2010 v indickém Dillí s barmskými exulanty, kteří se snažili ovlivnit situaci ve své vlasti prostřednictvím rozhlasových her.
