Těžký zrod Československa na Těšínsku. Projděte se historií, kterou zjizvila státní hranice
Přenesme se v mysli do dnů na přelom října a listopadu 1918. Vznik samostatného Československa znamená skutečné naplnění národních ambicí podstatné části obyvatel nového státu, ale zdaleka ne všech.
Slaví se a nadšeně řeční v Praze a na většině území – zdaleka ale ne všude. V Sudetech vnímá většina německy mluvících obyvatel rodící se stát s podezřením až nevolí. Podobné je to na Těšínsku, kde se o svá práva hlásí Poláci.
Historie Plus je o severovýchodním koutu České republiky, kde před víc než stoletím vznik samostatného státu Čechů a Slováků nejen nevítali, ale dokonce proti němu bojovali se zbraní v ruce.
Těšín – český i polský
Těšínská Hlavní třída je dlouhá rovná ulice vedoucí od nádraží k Mostu Družby, polsky Przyjaźni. Kdysi tudy jezdila tramvaj, která spojovala obě části města rozdělené řekou Olší. Na té západní straně, která se od roku 1920 jmenuje Český Těšín, žila v době první světové války asi třetina obyvatel a byla převážně průmyslová.
Ta východní část – dnešní polský Cieszyn – byla lidnatější, dodnes je na ní historické náměstí a také hned za mostem zámek s románskou rotundou a Piastovskou věží postavenou za středověku.
Už v té době měly kořeny pozdější spory o to, jestli tenhle kout Slezska patří Česku nebo Polsku. Češi měli jako zakladatelskou knížecí a později královskou dynastii Přemyslovce, Poláci měli Piastovce a ti byli právě s tímto krajem na březích řeky Olše nerozlučně spjatí.
„Těšín byl po staletí sídlem zdejší větve Piastovců. Ti tady měli hrad, který byl jejich hlavní rezidencí. Pro vztah k českým zemím je důležité, že v roce 1327 předal kníže Kazimír I. celé knížectví v léno českému králi Janu Lucemburskému. To bylo později potvrzeno Trenčínskou smlouvou v roce 1335,“ vysvětluje historik Muza Těšínska David Pindur.
Když o tři století později v roce 1653 těšínská větev Piastovců vymřela, připadlo celé knížectví jako odúmrť českým králům. Těmi v té době už ale byli Habsburkové, kteří tu vládli až do rozpadu monarchie.
Marie Terezie sice v 18. století, ve válkách o rakouské dědictví, přišla o většinu Slezska, ale zůstalo jí takzvané české Slezsko, které tvořilo Opavsko a také Těšínsko. To bylo přímým majetkem vládnoucího rodu. A to se podle Davida Pindura významně odrazilo na vývoji města i okolního kraje.
„Jejich bezprostřední majetková doména dala vzniknout strategické hospodářsko-průmyslové oblasti. V souvislosti se silnou industrializací se tady rozvíjela těžba uhlí. Dovedla se sem železnice, nejdřív Severní dráha Císaře Ferdinanda, potom Bohumínsko-košická dráha a všechny její přípojky. Doly, hutě, průmyslové podniky, těžba dřeva v Beskydech, to všechno se podepsalo na pozdějším sporu o Těšínsko.“
K češtině se při posledním sčítání lidu za habsburské monarchie – tedy pouhých osm let před vznikem Československa – hlásil naprosto jednoznačně pouhý zlomek obyvatel města. Z více než 21 tisíc jich češtinu považovalo za mateřský jazyk jen asi 1500.
Přejít hranici pěšky
Když bylo 28. října 1918 vyhlášeno Československo a uznáno, po předchozí dohodě vyjednané především Tomášem Garriguem Masarykem vítěznými spojenci, zůstalo Těšínsko „viset“ ve vzduchu.
„Zásobování bylo špatné, uhlí se netěžilo. Ustavily se zastupitelské instituce jak československé, tak polské. Obě strany se snaží celé Těšínsko přičlenit k jednomu nebo druhému vznikajícímu státu,“ popisuje život po válce z pohledu místních obyvatel, historik Muzea Těšínska Martin Krůl.
Spor o Tešín
Spor se měl řešit diplomatickou cestou. Československo při nárokování Těšínska sice argumentovalo historickou příslušností území k českému království, ale šlo samozřejmě hlavně o strategický a ekonomický význam oblasti. Přes Těšín vedla a pořád vede klíčová železniční trať Bohumín-Košice. Ta byla pro vznikající republiku nesmírně důležitá, takže si nemohla dovolit o ni přijít. Spor se rychle vyostřoval.
Když jednání k ničemu nevedla, poslala československá vláda v Praze do oblasti celkem asi 15 tisíc vojáků, a to pod velením plukovníka Josefa Šnejdárka. Polsko, které mělo problémy s ustavením moci na mnoha jiných místech vznikajícího státu, nedalo dohromady víc než asi 3 až 4 tisíce vycvičených vojáků a něco okolo 5 tisíc dobrovolníků.
První výstřel
První výstřely padly 23. ledna 1919 a československé jednotky, v jejichž řadách byli veteráni z francouzské a italské fronty, rychle obsadily Těšín. A postupovaly dál na polské území.
Zastavily se až u Skočova na řece Visle, a především po naléhání Edvarda Beneše, který v Paříži musel vysvětlovat, proč spolu válčí dvě nově vzniklé oficiálně bratrské slovanské země, přistoupily na příměří. Ale to neznamenalo, že by na Těšínsku nastal klid a mír.
Sedmidenní válka pomohla Československu v tom, že se celý spor internacionalizoval a přenesl se na jednání do Paříže. Přijela mezinárodní Dohodová komise, která měla navrhnout demarkační linii. Pak ale začalo narůstat napětí. Nastalo období, kdy se sice připravoval plebiscit, ale od toho ustupovala nejdřív jedna, potom druhá strana, obě si přitom chtěly zajistit co nejlepší podmínky.
Vznikají nejdřív agresivní agitační kampaně, potom různé tajné polovojenské spolky a stupňují teror. V období od března do května 1920 jsou zaznamenané bombové útoky i hromadné útoky na obce, únosy a vyhánění lidí. Vytvářela se atmosféra strachu. Lidé ztráceli práci podle toho, ke které národnosti se hlásili, časté byly násilné útoky na jednotlivce, a dokonce i národnostně motivované vraždy.
Nohavica: Je to smutný příběh
Situaci na Těšínsku definitivně vyřešila až velvyslanecká konference v belgickém Spa 28. července 1920. Stanovila hranici v dnešní podobě. Město je od té doby rozdělené, stejně jako celý okolní kraj. Obě země jsou od roku 2008 v Schengenském prostoru. Za vzděláním, turistikou i prací se dá přes hranici jezdit zcela volně.
Přesto podle známého písničkáře Jaromíra Nohavici, který má blízko k oběma národnostem, není Těšín normálním městem:
„On je to smutný příběh, který má složité pokračování. Nejsem si jistý, jestli to město přežilo jak rozdělení, tak současné spojení. Něco tam dohromady nefunguje. Je mi to těžké vyprávět, mám k Těšínu osobní a lidské vztahy. Jako kdyby přes tu řeku Olzu ještě pořád lidé nechodili bosou nohou. Jako kdyby by to bylo rozdělené manželství, i teď.“
Jinak to vidí Renata Putzlacher-Buchtová, básnířka a překladatelka. Učí sice už spoustu let polonistiku na Masarykově univerzitě v Brně, ale doma se cítí pořád v Těšíně – tom českém i polském:
„Pro mne je dvojměstí Český Těšín-Cieszyn pořád jedním městem. Prarodiče z tatínkovy strany Putzlacherovi se na českou stranu přestěhovali v roce 1939, kdy byl Těšín zase jedním městem pod tehdejší polskou okupací. Takže z jejich pohledu se nestěhovali do jiného státu. Můj tatínek se pak oženil v 60. letech minulého století s maminkou, která pocházela z Polska. Pro mne je to tady celé jedna malá vlast, nerozděluji to na českou a polskou stranu.“
Těšín a okolí v roce 1918 naplnění národních ambicí Čechů a Poláků rozdělilo a definitivně to potvrdila konference zástupců vítězných velmocí v belgickém Spa v roce 1920. Tou asi nejviditelnější jizvou, která po tom v samotném Těšíně zůstala, je státní hranice, která jím prochází. Viděno z optimistické perspektivy, přejít ji pěšky, ať už ze zvědavosti, za prací nebo poznáním, nebylo od definitivního rozdělení města před sto lety nikdy snazší než teď.
Celý pořad Víta Pohanky najdete v audiozáznamu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
