Téma nucených sterilizací pořád bolí. Geislerová a Boledovičová soutěží ve Varech s filmem Pramen

Řekněte mi něco o Simoně. Cokoliv kromě toho, že to je velmi pravděpodobně nová majitelka nejkrásnějšího úsměvu českého filmu.

Aňa Geislerová: Je hlavní hrdinkou filmu Pramen, respektive my obě jsme tam hlavními hrdinkami. Simona je naprosto fascinující debutantka. Je to její první herecká zkušenost a hned má ten neuvěřitelný zážitek, že svoji první premiéru má tady v Karlových Varech na největším plátně v Evropě. Je velice statečná a já ji obdivuji.

A taky si myslím, že je velice krásná. Ona zatím neví, jestli chce být herečka. Já si ale myslím, že by chvilku měla být. Pak se klidně může na herectví vybodnout, ale chvilku by to měla zkusit.

Čtěte také

Vary premiérově uvedly drama Pramen. Snímek s Aňou Geislerovou otevírá téma nucených sterilizací romských žen

Simono, co ještě děláte, že byste se nechtěla věnovat filmu?

Simona Boledovičová: Život se mi teď trošku otočil. Natáčet jsem začala, když mi bylo 17, a po dotočení jsem začala podnikat. Trošku jsem tedy zabředla do pracovního života, a najednou jsem v Karlových Varech s naším filmem, mám oči navrch hlavy a je to neskutečné.

Film režíroval Ivan Ostrochovský. Bylo s ním natáčení vážné, stejně jako je vážný i film?

Geislerová: Ivan je opravdu výjimečný a specifický člověk. Je s ním zábava, ale je pravda, že člověk chvilku váhá, než pochopí, že to je zábava. Jakmile to ale jednou rozklíčuje, tak už se vždycky směje.

Ivan je nesmírně vtipný, má štiplavý až sarkastický humor, někdy umí být velice úsporný, ale já za tím vším vždy cítím velkou citlivost, která se projevuje i v jeho práci a v tom, jak na lidi myslí a jak o ně pečuje. Včera jsme byli na premiéře všichni, kdo na filmu pracovali. A toho si moc cením – pozvat všechny na festival a postarat se o ně. A to je na něm krásné.

Doufám, že o vás, Simono, pečoval, že to byl pečující režisér...

Boledovičová: Zrovna dnes mi někdo položil otázku, jakou radu si z natáčení odnáším. A hned mě napadla ta od Ivana, když říkal, abych se nebrala moc vážně. Ivan je velmi starostlivý. Kdykoli jsem potřebovala na place čas, vždycky mi ho dal. Má obrovskou trpělivost.

Film nás zavede do poloviny 80. let, do doby, kdy o možnosti mít děti rozhodoval stát. Proč je téma nucených sterilizací pořád otevřené?

Geislerová: Teď nám někdo říkal, že podle rešerší, které si dělal, oficiálně tyto podporované sterilizace skončily až někdy v roce 2010 nebo 2011. Je to vlastně teprve nedávno. Třeba na Slovensku vůbec neprobíhají ani kompenzace, které se alespoň u nás řeší, ačkoli podmínky pro jejich přiznání jsou nastavené velice složitě.

Ale jako každý film, který se zabývá takovým složitým tématem, i tenhle asi trochu doufá, že té věci nějak pomůže, aby se řešila. Nebo že přispěje k tomu, aby společnost na to téma nahlížela jinak, případně aby ho vůbec vnímala jako něco, co je potřeba řešit. To mi přijde důležité.

Kam až musí zajít herečka, která chce pochopit postoj romských žen a možná na druhé straně i lékařů a zdravotníků, kteří se podíleli na sterilizacích?

Boledovičová: Já jsem hlavně potřebovala pochopit, že nehraju Simonu Boledovičovou, ale že jsem jiná postava. Přemýšlela jsem, kdo Agáta je, jak může reagovat v různých situacích, jaké má zázemí v rodině nebo naopak mimo ni a kam se v průběhu příběhu posouvá. S tím jsem se potýkala opravdu velmi dlouho.

Čtěte také

Kniha Podvázané mašličkami přibližuje čtrnáct příběhů nuceně sterilizovaných romských žen

Geislerová: Je vlastně zajímavé, že jsme tady spolu, protože pro Simonu je to začátek. Někdy mi přijde, že člověk si má udělat rešerše, u některých rolí je potřeba téma opravdu dobře pochopit. U jiných to ale nutné není, protože i když je příběh o těch věcech, vaším úkolem není komplexně pochopit celou problematiku nebo ji interpretovat. To v tu chvíli ani nejde.

Moje postava je prostě doktorka, která žije v nějakém vztahu. Je bezdětná, nemůže mít děti, je ambiciózní, ale nedaří se jí prorazit tam, kam by si přála. Život jí různě zavírá dveře, ale jinak žije úplně normální život. Dělá práci, ve které jsou zákroky oficiálně schválené, doporučované nebo systémem podporované. Ona vlastně nedělá nic nelegálního a nejspíš si ani neklade žádné morální otázky. Je to pro ni výkon jako každý jiný.

Až po setkání s Agátou, která je v úplně jiné životní fázi, se něco změní. Agáta k Ingrid promluví. Možná svou čistotou nebo tím, jaká je. A také tím, že Ingrid pocítí určité propojení s romským světem – i kvůli Agátině polovičnímu romství. To všechno postupně začíná bořit hradby, které si Ingrid kolem sebe vybudovala.

Takže ani já jsem neměla potřebu všechno úplně do detailu pochopit. To téma mě samozřejmě přirozeně zajímalo a sama jsem si o něm zjišťovala informace, ale nemyslím si, že je nutné, abych ho komplexně obsáhla.

Jak se stalo, že se malý doprovodný film Dvě deci tuše dostal až na karlovarský filmový festival? A je ve snímku o Petru Geislerovi něco, co netušila ani jeho producentka Anna Geislerová? Poslechněte si celý rozhovor.