Tátovi navrhli trest smrti. Když dostal doživotí, plakali jsme radostí. Příběh Jitky Matouškové, dcery národohospodáře Jiřího Hejdy
Před sedmdesáti lety – 31. května 1950 – začal asi nejznámější vykonstruovaný soudní proces v Československu, na jehož konci byla smrt někdejší poslankyně Milady Horákové a další justiční vraždy.
Tuzemští komunisté tehdy pod sovětským vedením „soudili“ údajné záškodnické spiknutí proti republice. Ztýraní obžalovaní (pečlivě vybraní zástupci nežádoucích společenských vrstev) byli nuceni plnit scénář připravené inscenace – žaloba je vinila, že z nenávisti k lidově demokratickému režimu připravovali protistátní puč a teroristické akce, a to „v žoldu“ zahraničních nepřátel. Smyslem bylo především šíření strachu v totalitní ČSR.
V hlavním líčení s třinácti obžalovanými (skončilo 8. června 1950) byly vyneseny čtyři rozsudky smrti a řada dlouhých trestů. Navazovaly však na ně další soudy s více než šesti sty lidmi. V Příbězích 20. století se nebudeme věnovat rekonstrukci procesu s Miladou Horákovou a spol. – snažíme se spíš ukázat, jak se odrazil v životech a vzpomínkách lidí, s nimiž jsme natáčeli rozhovory pro Paměť národa. Uslyšíte především vzpomínky dcer dvou mužů, odsouzených na doživotí: Evy Jourové (její otec Josef Nestával byl právník, úředník pražského magistrátu, národní socialista a protinacistický odbojář) a Jitky Matouškové, o níž pojednává následující text.
Jiří Hejda a jeho rodina
Jitka Matoušková se narodila 21. prosince 1920 v Olomouci v rodině právníka, národohospodáře, novináře a spisovatele Jiřího Hejdy (1895-1985). Měla dva sourozence, sestru Šárku a bratra Neklana. Maminka Luisa byla z židovské rodiny Schwarzových.
Ve 20. letech se Hejdovi přestěhovali do Prahy. Bydleli na Vinohradech, kde také začala Jitka i její sourozenci chodit do školy. Otec přispíval do řady periodik, stal se hospodářským redaktorem Lidových novin, odkud přešel do národně-socialistického Českého slova. Přednášel též na vysokých školách.
V roce 1934 byl Jiří Hejda v Německu a sledoval tam veřejný projev Adolfa Hitlera – o své návštěvě vydal spis V zemi hákového kříže. O rok později dostal od bankéře Jaroslava Preisse, člena dozorčí rady Českomoravské-Kolben-Daněk (ČKD), „nabídku, která se neodmítá“ – nastoupil na do ČKD, nejdřív jako generální sekretář a poté jako generální ředitel.
V roce 1939 byl spolu s manželkou na obchodní cestě, ale po nacistické okupaci (zpráva je zastihla v Turecku) se vrátili domů. „Měli tehdy podniknout obchodní cestu kolem světa, ale maminka v ní odmítla pokračovat kvůli dětem, nechtěla nás tu nechat,“ vzpomíná Jitka Matoušková. Jiří Hejda záhy ČKD opustil a založil v Praze Továrnu kuchyňských zařízení, kterou vlastnil a řídil (na počátku měl šest zaměstnanců, po válce, v době znárodnění, jich bylo osmdesát).
Jitka Matoušková-Hejdová vystudovala gymnázium a po maturitě chtěla pokračovat ve studiu na architektuře, ale vysoké školy byly zavřené, absolvovala tedy dvouletý kurz na stavební průmyslovce. V roce 1941 se vdala za lékaře, udělala si kurz zdravotní sestry a pracovala v manželově ordinaci. Od začátku okupace působil Jiří Hejda v odboji (v jeho bytě byla na počátku války vysílačka), snažil se pomáhat svým zaměstnancům, posílal peníze rodinám, jejichž členové se stali oběťmi nacismu. Kromě toho se mu podařilo obratným manévrováním zachránit manželku Luisu před deportací do vyhlazovacího tábora (mnozí členové její rodiny holocaust nepřežili).
Po válce patřil Jiří Hejda k významným členům Československé strany národně socialistické a byl též jmenován do Ústřední plánovací komise. Jeho názory vybočovaly z hlavního proudu, navrhoval například mírnější formu znárodňování (formou akciových společností, kdy by stát vlastnil majoritu a zbytek akcií byl volně obchodovatelný).
Záškodník
Už v únoru 1948 (ještě během komunistického převratu) Jiří Hejda zjistil, že je sledován policií. Vzápětí byl „vyakčněn“ ze Svazu československých spisovatelů a přišel o rodinný podnik.
Jitka Matoušková říká, že „ačkoli přátelé otce varovali a vyzývali ho k odchodu do exilu, odmítal to. Emigrovat zkrátka nechtěl.“ Pracoval ve své továrně jako zaměstnanec, dál se podílel na vytváření hospodářského plánu. Na sklonku roku 1949 byl Jiří Hejda zatčen. Svou situaci zpočátku nechápal, nevěřil, že je možné, aby byli v Československu souzeni zcela nevinní lidé v uměle vytvořeném procesu.
Rodina s ním nesměla mít jakýkoli kontakt, a o tom, že ho komunisté zařadí do procesu s Miladou Horákovou, se jeho žena a děti dozvěděli z rozhlasu. „V rádiu jmenovali obviněné: ,Horáková, Nestával, Hejda,…‘ Otec byl třetí v pořadí, tak jsme si říkali, že to je dost špatné. Máma byla u advokáta, který tátu a ještě někoho jiného zastupoval, a on jí říkal: ,Prosím vás, paní, připravte se na nejhorší.‘ Nemohla pak dojít domů, jak plakala. Během procesu nás do soudní síně vůbec nepustili. Seznámili jsme se ale s příbuznými dalších souzených. A když jsme se dozvěděli, že táta dostal doživotí a ne provaz, skákali jsme radostí,“ vzpomínala Jitka Matoušková.
Čtěte také
Jiří Hejda strávil ve věznicích dvanáct let, byl na Mírově, v Leopoldově, v Ilavě i ve Valdicích: „Jezdili jsme za otcem na návštěvy. Někde to nebylo tak hrozné, například na Mírově nás nechali sedět vedle sebe. Ale návštěva jako taková trvala dvacet, nejvýš pětadvacet minut, seděl u nás bachař, skoro nic jsme si nemohli říct.“ Rodina Jiřího Hejdy (stejně jako rodiny dalších odsouzených) se ocitla v pozici občanů druhé kategorie.
Jeho žena a Jitčina matka Louisa těžce onemocněla a nedlouho po procesu zemřela. „Maminčinu smrt velice těžce nesl, ale byl velmi vitální člověk. (…) Někteří otcovi spoluvězni se ke mně hlásili, když je propustili. Mluvila jsem s nimi dost opatrně, protože jsem měla strach, jestli to nejsou provokatéři. Ale oni mi o otci vyprávěli, říkali, kde je a jak se mu daří… Byli ze skupiny lidí, kteří společně drali peří nebo lepili pytlíky. Jeden z nich měl vždy přednášku ze svého oboru, takže otec se třeba dozvěděl spoustu věcí o baroku a na oplátku zase vyprávěl o národohospodářských problémech. A naučil se italsky, protože mezi vězni, se kterými se potkával na procházkách po dvoře, byla spousta kněží,“ říká Jitka Matoušková.
Ve vězení Jiří Hejda skládal sonety, často věnované milované manželce – protože nesměl psát, učil se je nazpaměť a zapsal je teprve po propuštění z kriminálů v roce 1962. Napsal též knihu vzpomínek, nazvanou Žil jsem zbytečně, která vyšla tiskem až po pádu komunismu (více zde). Zemřel 25. dubna 1985.
V Příbězích uslyšíte také vzpomínky Evy Jourové, Radima Palouše, Marty Chalupové a dalších.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
