„Táta na mámu nejdřív křičí a pak ji uhodí.“ Centrum Locika pomáhá i Kláře, které se rozvádějí rodiče

Desetiletou Kláru trápí úzkosti a začaly se u ní objevovat i tiky. Její o pět let mladší bratr Tomáš je hrubý. Oba chodí do Lociky, kde si o situaci u nich doma povídají. V souvislosti s rozvodem rodičů totiž přihlíží hádkám a fyzickému násilí.

 „Táta na mámu nejdřív hrozně křičí a pak ji uhodí. Běžím k ní, držím ji za ruku a křičím na tátu taky. K tátovi se přidává Tomášek. Stoupá si před něho, brečí a snaží se mámu uhodit taky,“ popisuje v Centru Locika školačka Klára. Ta je na straně mámy. Mladší Tomáš se v situaci ještě moc neorientuje a do hádek vstupuje. Přidává se na stranu táty.

Dětství bez násilí

V Centru Locika odborníci nejdřív mluví s rodiči. Ti spolupracují. Dovídají se, co jejich děti při konfliktech zažívají a jak je to ovlivňuje. Máma i táta Kláry a Tomáše souhlasí s programem „Dětství bez násilí“. Řeší, jak z celé situace ven. Obě děti chodí do Lociky na terapie. Rozchod rodičů je klidnější a řeší se zájem všech. Děti se vracejí ke svým zájmům a zálibám a období překonávají.

Čtěte také

Bít děti není přijatelné. Společnost se v tom musí sjednotit, zdůrazňuje ředitelka Centra LOCIKA. Na problém upozorňuje akce Bubnovačka

Situace Kláry a Tomáše je jen jedním z mnoha příběhů, které Locika řeší. Ví i o 12letém Jirkovi, který zažívá rány páskem. Jeho táta ztratil práci, bývá často doma a začal pít alkohol. Školák Jirka se táty bojí.

„Když mě mlátí páskem, strašně to bolí a sestřička moc pláče. Bojím se každý večer, že se na mě zase rozzlobí, protože jsme nestihli uklidit, a udělá to znova. Přemýšlím, že utečeme.“ Jirka sebral odvahu a svěřil se na chatu Lociky. Víc v bezpečí by se cítil se svou tetou, která bydlí ve vedlejší vesnici. Zvládne k ní i se sestrou dojet a teta zavolá sociální pracovnici.

Týrání čtyřleté Sáry

Týrání zažívají i nejmenší děti. Dětské terapeutce se svěřila třeba čtyřletá Sára. Má na zádech modřiny, zdají se jí noční můry a hystericky brečí. „Maminčin nový kamarád se na mě často zlobí. Křičí, že neposlouchám. Když jsme spolu sami, často mi naplácá nebo mě za trest sprchuje ve studené vodě,“ říká Sára, ke které se Locika dostala přes otce holčičky. Ten se s bývalou manželkou momentálně soudí o to, kdo bude mít dceru v péči.

Čtěte také

Bití, pálení cigaretami, topení. Nadějí pro fyzicky týrané děti je pomoc všímavého okolí

Mapují se vztahy v rodině a Sářina matka je v kontaktu s průvodcem pro dospělé. Do terapie se zapojuje také Sářin dědeček, který je pro Sáru pozitivní a stabilizující postavou. Pravidelná podpora Sáry má terapeutický i monitorovací efekt.

To Jindra, z další reálné situace, přišel do Centra Locika poprvé v šesti letech. Měl s sebou dvě hračky. Nešlo o figurky nebo plyšáky, ale o samopaly. Jindra bohužel mnohokrát viděl, jak jeho táta drží mámě pistoli u hlavy. „Táta mi vyprávěl, jak se maminky zbaví. Křičel na ni, že ji zabije,“ svěřilo se šestileté dítě odborníkovi. Jindra byl svědkem toho, jak táta mámě pravidelně vyhrožoval, sledoval ji, kontroloval jí mobil a při napadení jí přerazil nos.

V tuhle chvíli je Jindrův otec ve vazbě. Strach o mámu a trvalý pocit ohrožení ale způsobil to, že se nevyvíjí stejným tempem jako ostatní děti. Bylo období, kdy vůbec nemluvil, odmítal jíst příborem a pomočoval se. Dětská psycholožka poskytuje Jindrovi specializovanou podporu a stabilizaci. S mámou pak chlapec chodí na terapie, v rámci které se oba snaží vyrovnat s tím, co zažili.