Táta byl kaligrafický pankáč, říká Ester Geislerová. Biografický snímek Dvě deci tuše má premiéru ve Varech

Snímek Dvě deci tuše nám dává možnost objevovat tvého tatínka. A mě zajímá, jestli jsi ho objevovala i ty. Kolik jsi toho reálně věděla před tím, než jsi začala točit?

Právě že jsem ho objevovala docela výrazně, protože jsem ho celý život vnímala dětskýma očima jako tatínka. Samozřejmě jsem věděla, čemu se věnuje, že je japanolog, novinář, že tvoří kaligrafie. Ale když jsem se ho třeba ptala, o čem píše, tak to nějak shodil, protože byl strašně skromný, nechlubící se člověk.

Čtěte také

Revolta a přátelství dvou žen. Zuzana Kronerová ve Varech představuje film Houpačky

A pak po jeho smrti člověk přijede do Japonska, setká se s jeho kolegy a ti vám řeknou, že byl jediný Evropan, cizinec píšící přes 30 let, že měl svůj pravidelný sloupek, že ho vnímali jako literáta, že mu text neopravovali, že měl vznešenou, bravurní japonštinu a že byl takový jejich maskot, kterého měli strašně rádi i proto, že jim zprostředkovával různé osobnosti z Československa a spoustu dalších. A to jsme jenom v sekci novinařina.

To jsme a musíme k tomu doplnit, že ten sloupek nebyl do ledajakého deníku. Ten deník je možná nejčtenější na světě, protože jeho cirkulace je kolem pěti milionů výtisků denně.

To víc. Táta pracoval jako zahraniční dopisovatel pro japonské noviny Jomiuri Šimbun, které vychází denně v nákladu asi 10 milionů výtisků. A ještě od jednoho japanologa víme, že když táta napsal něco, co se povedlo, tak druhý den přišlo do redakce třeba 10 až 15 tisíc dopisů pozitivně reagujících na jeho články. Pár se nám jich podařilo získat a přeložit a jsou opravdu krásné.

Toto jsou věci, které jsme neznali a neviděli. A díky tomu dokumentu, díky českému velvyslanectví a díky našemu produkčnímu a kamarádovi Petru Holému jsme se dostali až k lidem, kteří ho znali, a k jeho článkům.

Když začneš objevovat tento rozměr a velikost vlastního táty, kdy začne mizet pohled na tatínka? Protože začneš najednou objevovat člověka, který pro Japonsko bude patřit určitě mezi tři nejvýraznější české osobnosti.

To asi jo, protože v povědomí lidí je. Je brán jako skvělý překladatel, který překládal japonské básně. Ale pak člověk objevuje i ty osobní momenty, kdy si pročítá třeba e-maily, které nám poskytl jeho kamarád po tátově smrti. To jsou věci, které si psali mezi sebou dva kamarádi. Je to takové hloubání se v různých obdobích jeho života.

Spoustu věcí jsme měli díky tomu, že naše máma nic nevyhazuje.

Vždycky zdůrazňuji, i na výstavě jsem to říkala, že jsme spoustu věcí měli díky tomu, že naše máma nic nevyhazuje. Takže chvála všem mámám, které nic nevyhazují, protože díky tomu jsme měli hrozně hezký náhled do jejich romantického vzplanutí skrze kresby, dopisy a básně. Táta totiž nemluvil jenom japonsky, mluvil ještě anglicky, německy, italsky, francouzsky a psal jí básně ve francouzštině. A bylo hrozně hezké to luštit a pak překládat.

Čtěte také

Jak vznikal film Kopytem sem, kopytem tam? Vzpomínají členové Divadla Sklep

Jsou to takové střípky, které jsem si skládala do esence táty, protože v těch 83 minutách o něm člověk nemůže říct všechno. Může jen zachytit něco, co bude pro diváky předatelné, ale spousta věcí se mi tam nevešla a mohla bych natočit ještě třeba seriál.

Neměla jsi strach, co všechno se dozvíš při bádání? Člověk si někdy idealizuje svoje rodiče, má o nich pozitivní představu, zbožňuje je… Kdybych se pustil do dokumentu, tak by mě jímala hrůza, jestli náhodou neobjevím něco, co mělo být skryto.

Jsem poměrně statečná. (směje se) Sem tam mě to napadlo, ale i to bych asi vzala do hry, protože si myslím, že to může být zajímavé. Doporučuji to všem – pokud máte archivní pozůstalosti po svých rodičích a chcete o nich zjistit víc, podívat se zpátky na to, kdo byli a jací jsou, víc si s nimi popovídat o nich samotných.

Kaligrafický pankáč

Bavíme se o snímku Dvě deci tuše, který má premiéru v úterý a následně 6. srpna míří do českých kin. Je to film, který vám odhalí osobnost Petra Geislera, člověka, který dokázal prosadit i Česko v Japonsku. A myslím si, že radost z toho, že někdo uspěl v tak odlišné kultuře, je další vjem z toho snímku. Ale jak se vlastně učil tu japonštinu? Vždyť tady nebyla skoro žádná literatura.

V té době používali třeba slovníky, které byly japonsko-německé nebo anglicko-japonské. A měli pana profesora Onodu, který je učil literaturu. Měli japonského učitele, který jim něco předal, ale neměli ty nástroje, které máme dnes – překladače nebo jiné dostupné slovníky. Proto všichni z nich uměli další jazyky.

Celý život pracoval pro japonské noviny, ale v Japonsku byl všehovšudy jenom dvakrát.

A zajímavé je, že táta celý život pracoval pro japonské noviny, ale v Japonsku byl všehovšudy jenom dvakrát a velice krátce – dva měsíce v roce 1987 a potom asi tři týdny, když ho pozvali z Yokohama Museum of Art, aby učil kaligrafii, aby učil Japonce japonské znaky. Protože táta byl originální umělec, říkáme mu kaligrafický pankáč, který si vytvořil svůj vlastní styl.

Čtěte také

Každý z nás je bojovník. Film není jen o MMA, ale o zápasech běžného života, říká herec Ondrík

Nedělal jenom tuší na papír, jak je to u kaligrafie v Japonsku záhodno. Věnoval se japonskému stylu, kterému se říká sóšo. To je trávové písmo, které umělci dává největší možnost být co nejvíc abstraktní v té zkratce psaní písma. A používal netradiční materiály jako email, stříbřenku, spreje, ale i netradiční podklady jako třeba karton, dřevo nebo dokonce sádrokarton.

Takže on z Prahy to tradiční umění posunul a následně ho Japonci pozvali k tomu, aby vysvětlil, jak kaligrafii posunul.

Dejme tomu. V Japonsku je kaligrafie na stejné úrovni jako malba, ale on trošičku překračoval z jedné formy, kaligrafie, do abstraktní malby.

Co pro Ester Geislerovou symbolizuje karlovarský festival? Jak moc při tvorbě filmu Dvě deci tuše dokázala být objektivní? A jaké archivní materiály nabízí nová publikace GA-I-SU-RA? Poslechněte si celý rozhovor!