Tanec nad hroby u nejhlubšího kaňonu na světě

Vyjíždíme z historického města Arequipa, kde se mimochodem narodil nedávný nositel Nobelovy ceny za literaturu Mario Vargas Llosa. Autobus přeplněný vesničany ujíždí náhorní rovinou. Míjíme bažiny, jezírka, u nich plameňáky a dál také stáda divokých vikuní – malých roztomilých lam. V dálce mizí sopka El Misti, která se tyčí před Arequipou.

Jsme v průměrné nadmořské výšce 4300 metrů, ale v dálce už se vynořuje pohoří Nevado Ampato dosahující výšky až 6310 metrů. Místo věčného sněhu. Tam byla nalezena zmrzlá, 500 let stará mumie dívenky z kmene Inka obětované bohům hor. Roku 1995 si pro tuto sněhurku vyšlápla do hor americká expedice a dopravila ji nejprve do vesnice Cabanaconde, kam směřujeme i my.

El condor pasa – název známé písně, v překladu znamená letí kondor. A skutečně. Kondoři se vznáší nad hlubokým úzkým údolím, kterým protéká řeka, nebo spíš bystřina. Kaňon del Colca umístěný mezi dvěma šestitisícovými sopkami – Coropunou a Ampato – je 100 kilometrů dlouhý a 1–3 kilometry hluboký. Není tedy nejhlubší na světě, jak tvrdí místní. Prvenství má nedaleký, rovněž peruánský a o 150 metrů hlubší kaňon Cotahuasi, nicméně oba kaňony jsou asi dvakrát hlubší než proslavený Velký kaňon v USA.

Na neschůdných svazích peruánských kaňonů je stále nejspolehlivějším dopravním prostředkem osel|foto: Pavla Jazairiová

Dojeli jsme do Cabanaconde a vydáváme na výlet po úbočí kaňonu. Krajina připomíná poušť, ale políčka se přesto zelenají díky důmyslnému zavlažování. Během dne pálí slunce, večer spadne teplota na nulu. Jsme 4300 metrů vysoko a chůze do kopce nám bere dech.

Stará žena s oslíkem míří do několik kilometrů vzdálené vesnice na protějším svahu, ale podle tempa, které nasadila, tam bude co nevidět. Na zpáteční cestě slyšíme hudbu. Hraje se na hřbitově. Je 2. listopadu a místní lidé věří, že v tento den se mrtví vracejí na svět, aby se potěšili s blízkými. Je třeba je tedy uctít.

Na všech hrobech svítí světla – na těch starých i na čerstvých, maličkých hrobečcích dětí. Rodiny přinesly jídlo, ovoce a mnoho květin. Pozůstalí hodují a pijí pivo, před hřbitovní zdí se vrší bedny prázdných lahví a muži jsou už pěkně podroušení.

Starší žena míří do sousední vesnice. Tempo je schopen s ní udržet jen málokdo|foto: Pavla Jazairiová

„Leží tu maminka i tatínek. Chvíli jsme smutní, chvíli veselí,“ říká rozjařený muž. Hudba hraje, všichni tancují a pod nohama se jim pletou psi.

Cabanaconde je celkem ubohá vesnice – ulice plné psů, domy z hliněných cihel pokryté došky nebo jen plechem, ženy i děvčátka v krojích s vyšívanými klobouky. Výšivky jsou všechny stejné, jako je stále stejný i život ve vesnicích u kaňonu Colca.