Takové ruské „O“ nikde jinde neuslyšíte. Ve Vologdě mají ale i další poklady
Zatímco většinu hlavních náměstí ruských měst dodnes zdobí sochy nebo alespoň hlavy vůdce světového proletariátu Vladimíra Iljiče Lenina, v severoruské Vologdě mají úplně jiný pomník – pomník písmenu O.
„Za rodnou Vologdu půjdu proti tankům se sekyrou,“ uvádí příklad vologodského nářečí Irina Volkovová. Sama sice pochází z Donbasu, ale ve Vologdě žije už víc než třicet let a zná ji jako své boty.
Její příjmení Volkovová obsahuje dvě písmena O, v češtině po přechýlení dokonce tři, což Irinu zřejmě předurčilo k tomu, aby se přestěhovala z horkého jihu na studený ruský sever, do Vologdy. Právě tady se totiž všechna O důsledně vyslovují jako „o“ a nikoli jako „a“, jak je v ruštině běžné, zvláště v její moskevské variantě.
O jako nářeční poklad
„Nikde jinde není taková výslovnost. A kdybychom zajeli na venkov, najdeme tam úplně jiné nářečí. Cizinec, který zná jen spisovnou ruštinu, tamním lidem rozumět nebude,“ poznamenává Irina. „Proto k nám přijíždí hodně etnografů, kteří zdejší lidovou slovesnost studují.“
Irina je odchovankyní slavné moskevské divadelní školy GITIS a k jazyku i kultuře má tedy hodně blízko. Je jí líto, že se původní vologodský dialekt pomalu vytrácí. Nebo spíš rychle.
„Asi za to může vědecko-technická revoluce, internet, televize nebo větší migrace. Lidé se stěhují a snaží se mluvit obecnou ruštinou, aby se dorozuměli,“ domnívá se. „Ve městě – ve Vologdě – už nářečí skoro neuslyšíte. Je možné, že v blízké budoucnosti zdejší okouzlující ,o‘ zanikne.“
A možná, že ne, protože ve Vologdě chovají k dědictví předků – slovesnému i materiálnímu – velkou úctu.
Muzeum zapomenutých věcí
Stojíme před nádherným dřevěným domem, kde se nachází Muzeum zapomenutých věcí. Nejsou to věci, které někdo někde zapomněl, jiný je našel a přinesl. Jsou to předměty staré, o nichž ale dnes už mnoho nevíme – k jakému účelu sloužily, kdo si je pořizoval a co to vlastně bylo.
V několika pokojích staré usedlosti se návštěvník může plně pohroužit do světa místních kupců, statkářů, nižší šlechty, zkrátka tehdejší městské honorace, která pořádala čaje o páté a snažila se být v kontaktu se západním i východním světem a jejich technickými vymoženostmi.
Vedoucí muzea Natálie Malovcevová mi ukazuje třeba hudební skříňku vyrobenou před 160 lety. Do dnešní doby se bohužel zachoval pouze jediný hudební kotouč.
„Vždycky se ptáme návštěvníků, co to u nás visí na stěně? Odpovídají, že je to teploměr nebo vlhkoměr. Pletou se. Je to náš nejcennější exponát – původní japonské hodiny z 18. století,“ ukazuje Natálie. „V Rusku se dochovaly jenom dva kousky – jeden mají v petrohradské Kunstkameře a druhý je u nás ve Vologdě.“
Severská Vologda je městem, ze kterého se nechce odjíždět, a my se tam v Zápisníku zahraničních zpravodajů také ještě určitě vrátíme.
