Takhle vypadá okolí Černobylu. Dodnes není jasné, kolik si havárie vyžádala obětí

27. březen 2016
Černobyl

Název Černobyl je už třicet let synonymem varování. Havárie v ukrajinské jaderné elektrárně ukázala, jak hrozivé nebezpečí představuje atomová energie, když se vymkne kontrole. Od dubna 1986 je sice 30kilometrová zóna okolo Černobylu oficiálně stále uzavřená, dnes už ale není tak těžké získat povolení a na místo katastrofy se vypravit.

Vítejte v městě duchů. Pripjať je vzdušnou čarou asi 2 kilometry od vybuchlého 4. reaktoru Černobylské elektrárny. Opuštěné paneláky, obchody i dětský lunapark působí jak z nějakého katastrofického filmu.

Dozimetr při procházce většinou jen konejšivě popraskává a to znamená, že úroveň radioaktivity není nebezpečná. Teď ho ale přiblížím k mechu a trávě v trhlinách rozpadajícího se asfaltu … a radioaktivita prudce stoupá.

Na to, abych si třeba na téhle mechové peřince nechtěl sednout nebo dokonce poležet, dohlíží Denis Zabarin z ukrajinského ministerstva pro mimořádné události. Rodiče tady pracovali a jemu samotnému bylo v době havárie 5 let.

Oficiálně úřady evakuovali 116 tisíc lidí

Celkem tady bydlelo 50 tisíc lidí. 27. dubna, den po havárii, odsud vyvezli 43 tisíc obyvatel. Zbylí zůstali a pracovali na odstranění následků výbuchu. Odváželi lidi autobusy, vlaky i na lodích po řece do Kyjeva. Za tři hodiny celé město evakuovali.

Čtěte také

„Na samotnou havárii si nepamatuju. Vím jen, že jsme se museli najednou rychle sbalit, půjčili jsme si za peníze auto. Jízdenky na vlak nebo autobus se koupit nedaly,“ říká Denis.

Oficiálně totiž sice sovětské úřady evakuovaly asi 116 tisíc lidí žijících v 30kilometrovém okruhu. Jenže neoficiálně se snažily dostat co nejdál od Černobylské elektrárny další statisíce možná spíš miliony lidí, hlavně rodiny s dětmi – nikdo neví přesně kolik.

Černobyl

„Spousta lidí chtěla někam jet. Veškerá doprava byla obsazená,“ popisuje. Denisovi rodiče měli naštěstí kam jet. „Vyjeli jsme do Doněcké oblasti. Tam bydleli naši příbuzní. Zůstali jsme u nich a vrátili se až po víc než roce,“ vzpomíná.

Denis se s rodiči a sestrou vrátil v roce 1987 do nedalekého města Slavutyč, postaveného narychlo pro pracovníky elektrárny a jejich rodiny. „Máma pracovala po havárii v Černobylu a otec přímo v elektrárně, jako technik na třetím bloku. Všechno je v pořádku. Všichni jsme zdraví a živí,“ říká s úsměvem a možná i jistou dávkou šibeničního humoru.

Ani 30 let po havárii není jasné, kolik lidí na ozáření přímo zemřelo, nebo jim přinejmenším výrazně zkrátilo život. I ty nejstřízlivější odhady ale mluví o desítkách tisíc obětí.

  • Cestování
  • Reportáž