Tajemný malíř Ota Prouza
O jeho umění mají zájem zahraniční galerie. On vyměňuje obrazy za sladkosti
Pro Otu Prouzu jsou peníze barevné papírky, jeho obrazy přitom kupují sběratelé za tučné sumy. Visí v Paříži nebo New Yorku, naposledy je diváci viděli na výstavě v Muzeu Buchheim v Mnichově, kam si Ota přijel převzít prestižní evropskou cenu Euward pro umělce s duševním onemocněním. Ota chtěl v Mnichově dokonce zůstat. Doprovod pečovatelů z ústavu mu tak dlouho musel vysvětlovat, že bydlí v Rumburku na severu Čech.
Ota sedí shrbený u stolku ve svém malém pokojíku a vystřihuje obrázky z časopisů, které vlepuje do ručně sešívaných deníků. Některé stránky jsou umně ohnuté, aby nebyl obsah při rozložení na první pohled vidět. V nich jsou přilepené obrázky nahých mužů a žen. Ukazuju na ně prstem, Ota se uchechtne. „Hezký, ne?“
Ozve se zaťukání, Ota ani nezvedne hlavu a vchází asistentka. Chodí po bytech v chráněném bydlení a zjišťuje, co klienti potřebují koupit. Ota pije kávu. „Nakupuju za dvě stě korun, do toho se musí vejít.“ Asistentka se pokouší zeptat, co si dál Ota přeje, ten nesrozumitelně odpovídá, nakonec ale dojdou k výsledku. Banánky v čokoládě. „A kolik jich chceš?“ „Celou krabici.“
Obrazy v bezčasí
Ota sice dostává za prodané obrazy relativně hodně peněz, nikdy je ale nevidí. Honoráře putují na účet, který spravuje opatrovník určený soudcem. „Kupujeme z toho, co Ota potřebuje. Má rád sladkosti a spoustu peněz by mohl utratit za časopisy. V tom ho ale brzdíme,“ říká ředitelka Domova pro zdravotně postižené Ilona Trojanová. Uvažuje o tom, že Otovi předplatí časopis.
Otu Prouzu zastupuje v jednání s galeriemi a sběrateli sdružení ABCD, které vede Ivana Brádková. „Není to tak, že všechny obrazy jsou prodejné. Navíc zájemců v tomto žánru zase není tolik. Nám jde hlavně o to, aby se o tak výjimečném tvůrci, jako je Ota, vědělo.“
Z nejlepších obrazů vytvořila Brádková takzvaný Zlatý fond, kterým Prouzu prezentuje ve světě. Ostatní zůstaly v Brtníkách v několika velkých pytlech. Všechny kresby jsou zvláštní tím, že nikdo neví, kdy vznikly. Ota obrazy nedatuje, o čase pojem nemá.
Mnoho obrazů Ota rozdal na svých výpravách v okolí. Navštěvuje chalupáře a starousedlíky a svá díla vyměňuje třeba za buchty. Proto je možné, že ty nejlepší obrazy zmizely mezi lidmi. „Chalupáři si možná myslí, že časem zbohatnou, když mají doma Prouzu,“ říká ředitelka ústavu Trojanová. „Jedna žena dostala několikametrový obraz, ale nevešel se na zeď, tak ho její manžel rozstříhal.“
Umělecký žánr art brut se používá pro umělecká díla, která tvoří lidé s duševní poruchou. Podobně se můžete setkat také s názvem outsider art, který se pro tato díla používá také.
Evropská cena Euward se udílí od roku 2000 za malířskou a grafickou činnost umělcům s duševním postižením. Je to zatím jediné ocenění určené právě pro tyto autory.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
